Když se na semináři či přednášce ptám, kolik lidí se cítí šťastných a naplněných s prací, kterou dělají, zvedne se tak 10-20% rukou. A to je mezi lidmi, kteří mají chuť se rozvíjet a žít kvalitní život. Prací přitom trávíme tu nejvýraznější část svého života! Ve škole jsme se připravili na to, že dokážeme hodiny, měsíce a roky sedět a vstřebávat věci, které nás vnitřně nezajímají… a většina lidí v obdobném duchu pak i celý život pracuje!
Mě už na univerzitě deptala představa, že budu dělat průzkum trhu či veřejného mínění – jako velká část absolventů sociologie – nebo působit v politických sférách někde v Bruselu – jako velká část mých jazykově vybavených spolužáků… Měla jsem „štěstí“, že jsem se už v té době začala věnovat pořádání seminářů, které po dobu prvních pár let výdělkem připomínaly milé kapesné… tehdy ve dvaceti mě živily překlady a tantra masáže…
Ovšem kam jde pozornost, narůstá energie… a moje touha pomáhat lidem a přinášet jim do života radost a naplnění se postupně rozrostla způsobem, že se dalo mluvit o nejen naplňující, ale i výdělečné činnosti 🙂
Co jsem se v té době naučila? Jak je důležité slyšet ten, třeba i velmi jemňounký hlásek, našeptávající že toto opravdu NE (jakkoliv „skvěle“ to vypadá), a toto naopak ANO!!! 🙂
Jak můžeme podpořit svou spokojenost s tím, co děláme – v jakékoliv životní situaci?
Důvodů, proč je člověk v práci nešťastný, může být celá řada. Od vnějších podmínek po vnitřní. Na vnější úrovni se může jednat o nevyhovující prostředí, kolegy, nadřízené… nebo nevhodně zvolený obor a oblast práce a charakter činnosti s tím spojený.
Na vnitřní rovině jsou to pak vlastní postoje, které nás mohou podpořit k naší pohodě, či naopak nepohodě v práci. To v kostce řečeno souvisí s tím, zda jsme naučeni dívat se na sklenici jako na napůl plnou, či napůl prázdnou.
Důležitou část naší ne/spokojenosti představuje i to, zda ve své práci můžeme realizovat svůj přirozený talent. Ideálně děláme něco, co nám jde od ruky tak dobře, že ani nemáme pocit, že pracujeme. Můžeme se trápit například tím, že máme v práci komunikovat s lidmi, a přitom naším darem je pečlivá analytická práce o samotě… či naopak. Je dobré poznat sebe sama, své silné stránky, a podle toho si hledat i práci. Obor a vzdělání je jedna věc, ale neméně důležitá je i osobnost.
Obecně by se dalo říct, že ženy jsou v životě – a tedy i v práci – více orientované na vztahy. Bývají citlivější vůči prostředí a atmosféře, ve které se nacházejí. Mužská pozornost bývá více selektivní a zacílená. Dokáže se snáze oddělit od zbytku toho, co se děje.
Tak například muž je plně vnořen do obrazovky počítače, a když to přeženu, neslyšel by ani ránu z děla. Zatímco žena ve stejné situaci dokáže monitorovat dítě, které si hraje v rohu, a polívku, která se vaří v kuchyni, i partnera na druhém konci bytu. Pozornost ženy bývá v poměru k mužské pozornosti rozprostřená a citlivější.
Dalo by se říct, že průměrný muž se dokáže lépe oprostit od prostředí a vztahů, ve kterých pracuje, a jeho prioritou jsou vlastní záměry a cíle.
Muži mívají zálibu v soutěži, překonávání se, dosahování cílů. Ženy jsou “doma” spíše ve spolupráci a cítí se dobře v harmonickém prostředí vzájemné podpory.
Muž je rád oceněn za to, co dokázal a vykonal. Žena za to, jaká je.
Sociální sítě do určité míry nahrazují dřívější hodiny a hodiny před televizí. S tím rozdílem, že je máme po ruce vždy a všude – stačí k tomu chytrý mobil. Je to určitá forma chytlavé zábavy, která může pohltit i poměrně silně motivované jedince. Záleží spíš na osobním přístupu a disciplíně, a na životních prioritách.
V souvislosti s brouzdáním na sociálních sítích by se v mnoha případech dalo mluvit i o závislosti. V mozku se nám vyplavují látky, které jsou návykové. Mnoho z nás by to ani nenapadlo, že by mobil mohl být jako droga. Dnes jsou na to ovšem vědecké důkazy.
Pro změnu je zásadní uvědomit si své priority v životě. Do čeho chci, a do čeho nechci investovat svůj čas a pozornost? A pokud si odpovím, že své práci nechci věnovat moc času a pozornosti, vypovídá to jasně o tom, že dělám něco, co mě nebaví a na hlubší úrovni mi nedává smysl. Ten si tam pak musím sama najít, nebo změnit oblast činnosti.
Dlouhodobě trávit svůj čas něčím, co mě absolutně nezajímá, vede k vlastnímu otupení a někdy i onemocnění. Duše a tělo volá po smyslu. Toužíme, aby náš život smysl měl. A tím pádem i naše aktivita. Ne každý se musí za každou cenu realizovat právě v práci. Ale pokud dlouhodobě necítíme smysl v tom, co děláme, je to velmi bolestivá zkušenost. Náš život je díky tomu plochý, bez naplnění.
Těch faktorů může být celá řada. Příjemné pracovní prostředí, prima kolegové, fajn nadřízení či skvělý tým. Pro někoho to mohou být i dobré obědy ve firemní kantýně. Ještě významnější bývá pocit ocenění, nejen finančního, ale i na lidské úrovni. Hrdost na vlastní výkon a vědomí, že se mohu podílet na něčem významném. Že jsme jako člověk v něčem důležitý a nenahraditelný. Tedy pocit vlastní jedinečnosti.
Každý je rád užitečný a každý dělá rád dobré věci. Když toto můžeme zažívat v práci, dá se mluvit o práci snů. Ale zpravidla k tomu musí sedět i další faktory. Zdravotní sestra je nepochybně užitečná a ví, že dělá dobré věci. Přesto může být dlouhodobě nespokojená, protože pracuje v systému, kde není dobře finančně ohodnocená. Nebo ji trápí vztahy na pracovišti. Nebo se jí až moc dotýká bolest lidí, které je každodenně svědkem.
Jednoznačně je vidět, že platové ohodnocení je jen jedna položka, a to, že dostanu za svou práci zaplaceno, byť třeba i skvěle, zdaleka není zárukou na štěstí.
Určitě je dobré ozvat se dříve, než později. Nenosit v sobě pocit újmy a tlaku dlouho, a ozvat se, až když je něco absolutně neúnosné. O tom, co mi vadí, je dobré komunikovat v klidu, věcně, a ideálně se i zamyslet nad tím, jak by danou situaci bylo možné řešit. Nejen si stěžovat, ale i navrhovat možné alternativy.
Pokud kolem záležitosti máme silné emoce, je užitečné pokusit se na situaci podívat s klidnou hlavou a odstupem. K tomu často pomůže i to, že se podíváme na věc z druhé strany, nebo i více zainteresovaných stran. Z pozice dalších lidí. To nám dopomůže k nadhledu, protože vnímáme širší souvislosti.
Řada lidí se dokáže kousnout a zabrat. Ale pokud dlouhodobě chybí pocit spokojenosti, dochází k úbytku sil i motivace. Ideální je to, aby každou pracovní pozici zastával člověk, který danou práci dělá rád. A to nemusí být tak nereálné, jak by se někomu mohlo zdát.
Každý z nás má celou řadu talentů a dovedností. Nejen znalostí v oboru například. Někomu vyhovuje pracovat s lidmi, jiný naopak potřebuje být o samotě. Někdo vyniká v tvoření a vymýšlení nových věcí, jiný nemá žádné vlastní nápady, ale perfektně udržuje již vytvořený systém.
Spokojenost v práci může jednak souviset s tím, že se podílím na něčem, co mi dává smysl a baví mě. Neméně důležité je i to, že v práci využívám své přirozené talenty. Což pro někoho může být komunikace s lidmi, a pro jiného naopak hodiny nerušené práce za stolem. A pak je to i charakter vykonávané činnosti. Zatímco někdo miluje pohyb a změnu, pro jiného je to nejistota stabilního místa a pravidelné rutiny. V ideálním případě se spojují všechny faktory:
K dlouhodobé spokojenosti stačí však někdy už to, že funguje jedna z těchto rovin. Když jste šťastní ve všech třech, máte práci snů. A když pro vás nefunguje ani jedna, je to často signál na změnu.
Tady pomůže zřejmě jen odstup a nadhled. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A taky, když nejde o život, jde o… Dost na tom, že povinností je dost. Vytvářet si kvůli tomu ještě další vnitřní tlak? To je zátěž navíc.
Někomu pomůže představit si, co se stane, když to či ono nestihnu? Nejhorší možný scénář. Pro někoho je to, že nebude teplá večeře. Nebude uklizeno. Nebo taky třeba to, že nestihnu uzávěrku. Co se stane pak? Strachy ubírají na své síle, když se podíváme čelem na to nejhorší, co se může přihodit. Ano, může to být i hodně nepříjemné. No a co?
S největší pravděpodobností to nebude horší, než si ničit zdraví a nervy sebemrskačským kolotočem v hlavě…
Je dobré si vybírat, jaké lidi si pustím do svého bližšího okruhu. Mám-li fajn kolegy, tak proč ne? Mezilidské vztahy jsou pro nás velmi důležité, a mít opravdové přátele v práci i mimo ni je moc fajn. Na druhou stranu se nemusíte za každou cenu snažit, být zadobře se všemi. Chovat se přátelsky neznamená, že si každého pustíte do svého soukromí.
Kritika může být užitečným ukazatelem, kde něco změnit. Každopádně stojí za to se nad ní zamyslet. Obzvlášť pro ženy je ovšem velmi důležité, naučit se nebrat si kritiku osobně. Ženský způsob reakce na kritiku je na vnitřní úrovni “nemají mě rádi” a “já jsem špatně”. Ovšem pracovní kritika se zřídkakdy týká osobnosti člověka. Bývá mířena na konkrétní pracovní chování. Na to je důležité se podívat, a případně pak změnit.
Kritika může být i neoprávněná. V takovém případě může být důležité se i ozvat. Například s tvrzením, že tu a tu práci dělám vždy velmi dobře, a k poukazovaným chybám nedošlo (pokud to tak skutečně je).
Někdy může být kritika nejen z nedostatku informací, ale i jako záměrná strategie konkurenčního boje. Pak je třeba, nenechat si šlapat po hlavě. Ovšem ne tak, že začneme házet špínu na druhou stranu. Spíš stát za tím, že dělám dobrou práci, a nařčení není oprávněné.
Pokud dlouhodobě nenacházíme naplnění ani v jedné z oblastí, kterou jsem zmínila výše. To znamená, že:
Důvodem mohou být i dlouhodobě neuspokojivé vztahy na pracovišti. Vztahy s kolegy, nadřízenými… To může život velmi znepříjemnit. V první fázi se můžeme snažit o změnu, ale pokud v horizontu několika měsíců ke změně nedochází, možná i to je signál k odchodu.
V tomto ohledu se můžete spolehnout na signály svého těla. Může to být dlouhotrvající únava nebo třeba to, že se vám svírá žaludek už jen při představě, jak jdete do práce. A trvá to nejen týden, ale třeba celý měsíc a měsíce… To o něčem to vypovídá!
Určitě nedoporučuji, abyste začali brát prášky na lepší zažívání, nebo dokonce proti stresu. Zvažte variantu, že není nic špatně s vámi a vaším tělem, že “nefunguje”, jak by mělo. Naopak vám dává velmi důležité signály – i skrze fyzické nepohodlí a nemoc se vás snaží uchránit před tím, abyste v pro vás toxických podmínkách setrvávali delší dobu. Co na tom, že vaši kolegové tak žijí dlouhá léta, a jsou – alespoň to tak vypadá – v pohodě. Vy nemusíte!
Slyšela jsem příběhy mnoha lidí, kteří se “zázračně” uzdravili a přestali brát šílené kombinace prášků jen díky tomu, že zvolnili pracovní tempo, změnili pracovní prostředí a našli si podporující lidi kolem sebe.
V první řadě se otevřete možnosti, že můžete žít a pracovat způsobem, který vám bude přinášet radost a naplňovat vás. A pak mějte oči otevřené a uši nastražené. Hledejte nové příležitosti.
(Článek vznikl jako rozhovor pro žena.cz.)
© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2018
Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!
Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec:
Pravidelná inspirace
pro šťastný život a vztahy?
Vyplň svůj e-mail a nejnovější články a videa budou chodit přímo do Tvé schránky.