VÁNOČNÍ AKCE & DÁRKOVÉ POUKAZY

SLEVA až 50% na online programy a masáže v ARKAYA® ➡️ OBDARUJ 🎁 SEBE ČI SVÉ BLÍZKÉ tím, co má skutečnou hodnotu 🎄🌟🎄🌟🎄

6.1.2025 (17-22h) 💫 PŘEPIS LIMBICKÉHO OTISKU💫 online workshop a vedená meditace.🧘 Rozpusť staré limitující vzorce, které Ti neslouží, a posil ve svém životě energii, radost, svěžest a lásku. Více ZDE

8.1.2025 NOVÝ TERMÍN👑 LÁSKA, HOJNOST, POSLÁNÍ: Seminář pro ženy v Chateau Mcely s jedinečnou atmosférou v duchu laskavé péče, inspirující krásy, tvořivosti a lásky ❤️. Více ZDE

10. - 12.1.2025 👩‍❤️‍💋‍👨 RETREAT PRO PÁRY na Váňově statku + přímý přenos lektorů z kurzu➡️ Vneste více radosti, lásky ❤️ a harmonie do Vašeho vztahu a zamilujte se znovu (nebo ještě více) do svého partnera. Více ZDE

27.6. - 6.7. 🙌 10-day transformational training CORE TOUCH® I: The School of Holistic Sensual Massage 💆 Give your life spark, joy, love and meaning. More ABOUT

VÁNOČNÍ AKCE & DÁRKOVÉ POUKAZY

SLEVA až 50% na online programy a masáže v ARKAYA® ➡️ OBDARUJ 🎁 SEBE ČI SVÉ BLÍZKÉ tím, co má skutečnou hodnotu 🎄🌟🎄🌟🎄

6.1.2025 (17-22h) 💫 PŘEPIS LIMBICKÉHO OTISKU💫 online workshop a vedená meditace.🧘 Rozpusť staré limitující vzorce, které Ti neslouží, a posil ve svém životě energii, radost, svěžest a lásku. Více ZDE

8.1. 2025 NOVÝ TERMÍN LÁSKA, HOJNOST, POSLÁNÍ: Seminář pro ženy v Chateau Mcely s jedinečnou atmosférou v duchu laskavé péče, inspirující krásy, tvořivosti a lásky ❤️. Více ZDE

10. - 12.1.2025 👩‍❤️‍💋‍👨 RETREAT PRO PÁRY na Váňově statku + přímý přenos lektorů z kurzu ➡️ Vneste více radosti, lásky ❤️ a harmonie do Vašeho vztahu a zamilujte se znovu (nebo ještě více) do svého partnera. Více ZDE

27.6. - 6.7. 🙌 10-day transformational training CORE TOUCH® I: The School of Holistic Sensual Massage 💆 Give your life spark, joy, love and meaning. More ABOUT

Silné emoce silných žen

Časopis MOJE PSYCHOLOGIE mi dal prostor, vyjádřit se jako odborník k tématu emocí. Článek najdete zdezde.

Přijde mi nesmírně zvláštní, že jsme si pod slovním spojením „silná žena“ vytvořili představu ženy bez emocí, ženy, která nic nepotřebuje, všechno zvládá, ženy, která… není hysterická, náladová, má takřka chlapský „potenciál“… Kde jsme tuhle „divoženu“ vzali?

Společenský “trénink” – pochvala za výkon, pochvala za nemít emoce, pochvala za to, jak něco dobře zvládáme a jsme přitom silné… Orientace na výkon, efektivitu, rychlost… zde jsou emoce na překážku. Celý nás školní systém je na to zaměřený. Jak podávat výkony a nemít emoce. To pak pokračuje v práci…

Navíc, muži po nich poměrně dost touží: našim emocím nerozumí, neumí uchopit situace, kdy pláčeme, jsme smutné, mate je, jak jsme zranitelné, když jsme zamilované… ale upřímně si myslím, že po takových bezemočních „silných“ ženách touží hlavně slabí chlapi, ne?

Zformulovala bych to tak, že slabí chlapi se emočním ženám raději vyhýbají. Zda po bezemočních “touží” těžko říct 🙂 Spíš mají jasno v tom, co nechtějí a kam nemíří…

Myslím, že i kvůli výchově na „hodné holky“, kvůli spoustě společenské přetvářky a hrám na pomyslnou dokonalost… s nimi tu hru na nulové emoce hrajeme z počátku skoro každého vztahu. Flirtujeme, svádíme, snažíme se být takové, jaké si myslíme, že by nás chtěli… Neříkáme, co se nám doopravdy líbí, usmějeme se, i když nám ublíží třeba nesplněným slibem… a nejsme to my… A následků je samozřejmě spousta: už třeba riziko, že si touhle hrou na „někoho“ vybereme s velkou pravděpodobnostní rovnou špatného, „nekompatibilního“ chlapa. Nebo ne?

To je bohužel také daň určitého stylu výchovy a společenského směrování. Dívky jsou od raného věku stimulované k tomu, aby dobře vypadaly, aby se líbily, aby se “správně” chovaly. Žena si takový pohled na sebe sama často osvojí, a dívá se na to, zda dobře VYPADÁ, a ne, zda se dobře CÍTÍ? To je největší katastrofa, a tím si jako ženy ohromně ubližujeme. I na prvním, druhém, třetím rande často ženy řeší: “Líbím se mu? Nezklamu ho?” namísto “Je mi s ním fajn?” Ke změně takového myšlení potřebujeme přidat více lásky k sobě a zdravého vědomí sebe sama. Cítit sama sebe, namísto naplňování domnělých očekávání.

Žena se dívá na to, zda dobře VYPADÁ, a ne, zda se dobře CÍTÍ

Obrovské následky to má i pro nás samotné: neznám horší pocit, než že nemůžu říkat, co cítím, tomu, s kým žiju… je to bolavé a zapisuje se to hodně hluboko. Z dlouhodobého hlediska se pak přece nemůžu cítit nikdy šťastná…?

Pochopitelně ne. Protože žijeme v takovém případě s vědomím, že partner nemiluje přímo nás, ale svou představu o nás… a že kdyby přišel na to, kým “opravdu” jsme, tak by nás zavrhnul a opustil. Samozřejmě je nesmyslné takovou hru hrát, a pokud z ní chceme vyváznout psychicky a fyzicky zdravé, potřebujeme ji co nejdříve ukončit. Ne vždy se však naplní katastrofické scénáře o tom, že nás partner při silnějším projevu emocí hned zatratí. Někteří muži mají dokonce radost, že je jejich partnerka živější. Protože spolu s výlevem pocitů se dává do pohybu naše energie, naše živost, a tím pádem i naše sexualita. Stoupá naše vášeň. A to je ve vztahu žádoucí.

Silná žena je podle mě naopak žena se silnými emocemi. Je to žena, která se nebojí být sama sebou, říkat, co si myslí, dát najevo lásku, když ji cítí, ale i vztek a nesouhlas, když je v situaci, která jí není příjemná. Podle mě je v emocích síla… ale je těžké si k ní dojít. Kudy začít?

Naše emoce jsou silné, když jsme při jejich prožívání hluboce v kontaktu se sebou sama. Když je naše srdce otevřené. Když tělo nestahujeme do napětí (a nevytváříme tak pomyslný krunýř). Když si dovolíme uvolnit bříško, hruď, hrdlo… a zhluboka dýcháme (namísto často spontánního zadržování dechu, které emoce zase tlumí a brzdí.) Potřebujeme být v kontaktu se sebou sama, i s partnerem. Cítit sebe i jeho. “Neulítnout” si na intenzitě svých emocí, ale zůstat v přítomnosti a cítit i druhého a jeho reakce. Aniž bychom tlumily samy sebe. Ale chceme být v kontaktu, po celou dobu. Když se partner našemu projevu uzavře, je i náš křik mlácení prázdné slámy.

A jak to udělat s těmi našimi potenciálními i stávajícími muži? Protože moje kamarádka byla deset let taková česká stepfordská panička, dokonalost sama, pro svého muže, pro všechny, ale uvnitř …. Věděla, že je jiná, že jen naplňuje představy ostatních, a když si dovolila být sama sebou… odnesl to její vztah. I když mají dvě děti, její muž si přál jediné: aby se mu vrátila taková, jaká byla, bez ohledu na to, že ona v tom nebyla šťastná. Ale on s jejím emocemi najednou neuměl zacházet a svým způsobem se cítil i podvedený: tu „novou“ ženu by si zřejmě nevybral. Takže… jak rozkvést do emocí, když už jsme roky ve vztahu, ve kterém je spíš potlačujeme? Jak minimalizovat riziko rozpadu takového vztahu?

Krok za krokem. S citem. Většinou nebývá dobré zničeho nic přijít s rozbuškou. Vstup do éry projevených pocitů může začít i rozhovorem: “Víš, odmala jsem se učila nedávat své pocity moc najevo. Teď cítím, jak mě to dusí, a že to musím změnit. Proto se nelekni, když budu někdy výbušnější. Neznamená to, že tě nemiluju. A pomůže mi, když na mě v takových chvílích nebudeš mluvit, nebudeš se se mnou hádat, ani nikam neodejdeš. Nejlepší by bylo, kdybys mě obejmul, i když na tebe budu hnusná.” Zkrátka toho muže do procesu vyjadřování emocí a vlastních potřeb zasvětit! Trochu ho připravit a vysvětlit mu i to, co od něj potřebuji a co naopak ne. Tedy například: “nechci vysvětlování, nechci nabízení řešení… chci obejmout” a podobně.

Je to velké téma, a od vlastní partnerky se neposlouchá zcela snadno. Navíc máme v intimních vztazích mnoho spouštěčů, bereme si věci osobně, často se zcela zbytečně urážíme… Proto o této dynamice často mluvím na svých seminářích, videích a online kurzech. Je příjemnější, dozvědět se toto vše v neutrálním tónu od třetí strany.  Navíc velká část mužů, zejména pokud jsou ve svém prvním partnerském vztahu, žije v domnění, že zvýšená emocionalita ženy je nějaká její porucha, která by se měla rychle spravit.

Mnoha mužům pomůže i seznámení se s tématem ženské cykličnosti, kdy v rámci měsíčního cyklu můžeme vysledovat určité tendence v prožívání a náladách. Většina párů se rozchází, pokud mají krizi, jednou za měsíc – v předmenstruační fázi. Vědomí toho, že v této fázi býváme nejvíc kritické i sebekritické, a snižuje se naše schopnost objektivity a sebereflexe, už může pomoci. Získáme větší odstup. A tuto fázi si pak můžeme více užít při tvoření nebo úklidu domácnosti, pro které se velmi hodí.

Proč oni se vlastně ti naši muži emocí tolik bojí, proč v nich vidí zranitelnost, proč se leknou, když je dáme najevo? Možná proto, že v tom podvědomě cítí, že oni by pak měli být silnější? Že naše opravdovost by vyžadovala tu jejich?

Mnohdy je to propojené se zkušeností z dětství. Muži reagují na ženské emoce strachem, pokud doma jako děti zažívali některý z těchto extrémů: na jedné straně je to tichá domácnost, kde se vše zametá pod koberec. Může to drhnout, ale navenek je vše v pořádku. Muž, který se jako chlapec nesetkal s výraznější emočním projevem, pak silné emoce mohou opravdu vylekat.

Na druhé straně mohou zkratovitě jednat i muži, kteří jako děti zažívali až moc dramatu, křiku a pláče… Silné emoce je svým způsobem retraumatizují, a oni spontánně a nechtěně reagují spíše na svou minulost, než současnost…

Doplnění k tématu:

Ve své praxi se velmi často potkávám se ženami, které se ve svém životě perfektně natrénovaly být rozumné. Umí své pocity pojmenovat, mluvit o nich, analyzovat je. Co ale zapomněly: jak své pocity procítit a vyjádřit.

Není se čemu divit, protože odmalička procházíme výcvikem regulace pocitů. Mnozí možná od rodičů slyšeli větu: “Neřvi, nemáš důvod!” nebo dokonce “Přestaň, nebo ti jednu vrazím, ať máš důvod!” Naučili jsme se své pocity tutlat. Zejména smutek a vztek. Těch se naše společnost bojí nejvíc. Dokonce tolik, že mnohdy i na zcela oprávněný smutek polykáme léky, abychom se cítili lépe. Ovšem antidepresiva dlouhodobě nic neřeší, pouze pocity tlumí. Vlivem antidepresiv se ztlumí bolest, ale ztlumí se i radost a chuť žít. Antidepresiva mohou dokonce vést i k sebevražedným sklonům.

Moje práce je o tom, že vedu lidi více k sobě. Byla to i moje cesta. Ve 20 letech na vysoké škole jsem se dívala na svůj život, na svou možnou kariéru političky nebo průzkumnice trhu, a nic z toho mi nedávalo smysl. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc jsem v té době byla vzdálená sama sobě. Jak moc jsem sama sebe svazovala myšlenkami na to, jak bych měla vypadat, co bych správně měl dělat, co se ode mě čeká. Jestli dělám věci správně. Jestli říkám věci správně.

Z tohoto pekla mě postupně vysvobodila vědomá práce s tělem a intimitou. Znovu jsem začala nejen vnímat, ale i vyjadřovat své skutečné pocity. Bylo mi v životě hned mnohem lépe, svobodněji a radostněji. Také mi můj vlastní život a moje cesta začaly dávat větší smysl. Po několika letech jsem začala pořádat semináře, a to, co pomohlo mě, předávat ostatním.

Dnes díky vědomé práci s tělem, vztahy a intimitou pomáhám ostatním, aby našli cestu k sobě. Pamatuji si na výrok jedné z žen po 10denním výcviku: “Teď konečně vím, co to je být sama sebou. Co to je, být v sobě!”

Předtím to pro tu ženu byl jen prázdný pojem. Až když to na vlastní kůži prožila, zvědomila si ten obrovský rozdíl. Když si dovolíme naplno cítit a být sami sebou, má život úplně jiné barvy. Také z nás opadnou různé pochybnosti. Naše pocity a naše tělo s námi totiž komunikují jasně, a my nemusíme dlouze přemítat, abychom věděli, co potřebujeme, co nechceme a jak si o to říct či něco jiného odmítnout. Jsme si jistí v sobě.

A pocitů není třeba se bát. Těch svých ani nikoho druhého. Patří k našemu životu. Jsou naším důležitým barometrem. Jsou také přirozenou reakcí na to, co se v našem životě děje – ať už to jsou věci, které se nás dotýkají přímo, či nepřímo. Někdy se můžeme cítit pod tlakem jen proto, že jsme strávili den v prostředí plném stresu. Pro někoho tento efekt může mít pracoviště nebo pobyt v přelidněném městě či v dopravní zácpě. Dotýkají se nás pocity těch, kteří nás obklopují. A ať si chceme myslet cokoliv, není zcela snadné se od nich izolovat. Pak se můžeme domů vrátit vzteklí a v přetlaku, která například partnerovi či dětem vůbec nepatří. A třeba to i víme, a snažíme se být “v pohodě”, a nejde nám to.

Pocitů není třeba se bát. Jsou naším důležitým barometrem. Jsou také přirozenou reakcí na to, co se v našem životě děje.

Jindy zuříme “právem”, třeba partner nedodržel své slovo, nebo nám vědomě či nevědomě ublížil… Ať jsou naše pocity oprávněné či ne, pro naše tělo a duševní systém bývá důležité, abychom je nechali projít skrze tělo ven. Tedy abychom je vyjádřili. A spolu s tím nechali odejít. Většinu pocitů není třeba analyzovat. Tak jako se na toaletě nedíváme do záchodové mísy, abychom popřemýšleli nad tím, co jsme předtím snědli… i emoce můžeme zkrátka prožít, pustit a nechat jít. Nedržet se jich, neomílat stále znovu a znovu v sobě…

Některé ženy, které potkávám, prožívají konflikt s tím, že by své pocity rády vyjadřovaly i v kontextu partnerského vztahu, jejich muž si s tím však neví rady. Na projevené emoce reaguje vyptáváním, argumentováním, nabízením řešení… zatímco ony by si přály být především vyslechnuty a vnímány a přijaty s čímkoliv, co emočně projevují. Je pro ně navíc nesmírně sexy, když se například rozpláčou nebo dokonce se na muže naštvou, a on nereaguje odchodem či vysvětlováním, ale cítí jeho přítomnost, lásku a přijetí, ať se děje co se děje.

Dalo by se říct, že tak ženy své muže podvědomě i testují: ustojí mě, když zuřím? Ustojí mě, když se zhroutím? Nebo se zhroutí spolu se mnou?! Podle reakce partnera žena okamžitě cítí, nakolik se s ním může uvolnit i ve světě intimity. A nad tím většina mužů moc neuvažuje: emoce a sexualita jsou propojené. Většina mužů sní o pohodové ženě, s níž se na všem v klidu domluví, jejíž nálada připomíná čisté nebe bez mráčku 24 hodin denně…. a která je pak v noci vášnivá a divoká. Ovšem když je žena vždy klidná a rozumná, bývá “klidná” i v posteli. Zkrátka i sex je nemastný, neslaný.

Emoce, stejně jako sexualita, jsou totiž proudění energie. Přemíra myšlení tento proud zastavuje.

Mnoho žen o sobě ví, že by své pocity chtěly projevovat. “Ale když to na něj vybalím, on to nedá…” postesknou si nad reakcí svého partnera.  Jak to tedy udělat, abychom samy sebe nepotlačovaly, a současně nezničily partnerský vztah?

Muže učím, že ženské emoce jsou v pořádku. Že nejsou jediní, kdo zažili, že z klidné, pohodové a rozumné ženy se po pár měsících (nejpozději letech) tu a tam stává fúrie, a oni váhají, zda už nemají volat psychiatrii. Že podobnou zkušenost má většina jejich kamarádů. A to, že je na něj žena občas naštvaná a hnusná, neznamená, že jej nemiluje… naopak, která žena by takto plýtvala svou energií na někoho, na kom jí nezáleží?

Pro muže toto není snadné pochopit… ale zjištění, že podobnou zkušenost zažívá většina vztahů, přináší určitou úlevu. I použití překladového slovníku: “nadává mi = miluje mě”. Pro muže je to španělská vesnice… ale budiž.

Ženám zase předávám, jak důležité je se v životě i vyjádření pocitů víc uvolnit. Teď ale nemyslím, přidat víc na intenzitě. Mám na mysli uvolnění těla. Vědomé rozpuštění napětí, které k nám s intenzivními pocity zpravidla přichází. Silný vztek i silný smutek máme podvědomě tendenci tlumit tím, že zadržujeme dech a vytváříme svalové napětí. V takových chvílích doporučuji dech vědomě prohloubit a povolit svalově napětí. Představit si v těle kvalitu měkkosti a propustnosti. Díky tomu se dostáváme víc samy k sobě, a stáváme se přístupnější.

Když ubereme napětí a rozpustíme tak pomyslný krunýř, jsme také zranitelnější, ovšem v tom je naše síla. Najednou muže neodpuzujeme, ale naopak přitahujeme. Už nemá chuť utíkat, vzdalovat se nebo s námi bojovat… ale probouzí se v něm přirozený instinkt nás ochraňovat. Znovu zopakuji: naše ženská síla je v naší citlivosti a zranitelnosti. Když ztuhneme a nasadíme ostré lokty, možná vyhrajeme tu či onu bitvu, ale šťastné nebudeme. A zaručeně se budeme cítit vyčerpané a nemilované.

Oproti tomu, když se v jemnosti a hloubce ukotvíme ve svém těle, když povolíme napětí a zpřítomníme se, jsme najednou dostupnější a okolí na nás může lépe reagovat z oblasti srdce.

Některé ženy teď možná namítnou, že se už víckrát před svým partnerem otevřely a například se rozplakaly… ale zpravidla si neuvědomujeme, že i v tom pláči jsme sevřené a nemáme s ním kontakt. To, o čem píšu, je povolení a změkčení v sobě. Otevření svého srdce. Cítění sebe, a současně cítění i toho druhého. Je tam otevřenost a komunikace byť neverbální. Kontakt se sebou, i s okolím. Nikoliv izolované pohroužení se do sebe sama a svého zoufalství či zuřivosti. Vnímáme sebe, i svět kolem.

To, že se zjemníme a uvolníme ovšem nemusí znamenat, že jsme “milé a hodné”. Můžeme zuřit, a přitom povolit oblast břicha, oblast hrudníku, oblast hrdla… Naše tělo není v sevření. A to způsobuje velký rozdíl nejen v tom, jak se my samy cítíme. Ale i v tom, jak na nás reaguje naše okolí.

A proč se muži ženských emocí tak často bojí? Mnohdy je to propojené se zkušeností z dětství. Muži reagují na ženské emoce strachem, pokud doma jako děti zažívali některý z těchto extrémů: na jedné straně je to tichá domácnost, kde se vše zametá pod koberec. Může to drhnout, ale navenek je vše v pořádku. Muž, který se jako chlapec nesetkal s výraznější emočním projevem, pak silné emoce mohou opravdu vylekat.

Na druhé straně mohou zkratovitě jednat i muži, kteří jako děti zažívali až moc dramatu, křiku a pláče… Silné emoce je svým způsobem retraumatizují, a oni spontánně a nechtěně reagují spíše na svou minulost, než současnost…

V obou případech napomůže, co jsem popisovala výše. Spojení síly prožitku a kvality uvolnění, přítomnosti a kontaktu se sebou i druhým. Může nám to připadat jako koan, protože svým způsobem zaplňujeme vakuum. Je to typ emočního projevu a konfrontace, kterou většina z nás ve svém dětství neměla kde odpozorovat. Jak se hádat, a mít přitom otevřené srdce? Jak na druhého křičet a zároveň ho celým srdcem milovat a cítit? Jak prožívat intenzivní emoci, a nejít přitom do napětí a sevření?

Na tyto otázky si postupně odpovídáme tím, že tento prožitek víc a víc ukotvujeme ve svém životě a vztazích. A krok za krokem zjišťujeme, že můžeme projevit i silné emoce, aniž by měly destruktivní charakter. A naopak nás dokonce mohou spojovat, otevírat naše srdce jeden druhému a podporovat partnerskou vášeň.

Otázky za časopis MOJE PSYCHOLOGIE pokládala Jana Potužníková.

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2020

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!

Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec:

Denisa Říha Palečková
je přední česká lektorka v oblasti partnerských vztahů, vědomé sexuality a osobního rozvoje. Autorka bestsellerů Tajemství šťastných vztahů a Tajemství lásky k sobě. Hostem TEDx, České televize, Českého rozhlasu, show Jacka Canfielda, DV TV a mnoha dalších médií a podcastů.

Od roku 2002 ukazuje lidem, jak si prací s tělem a sexualitou mohou obohatit všechny další oblasti života. A jak žít lásku a vášeň v jednom vztahu i po mnoha letech.

Ženám ukazuje, jak díky lásce k sobě podpořit své vztahy, zdraví a hojnost. Založila masážní studio ARKAYA®a profesionální výcvik CORE TOUCH® . Do Čech zavedla také tzv. vaginální mapování a a léčení jizev . Tvůrkyně legendárních RETREATŮ PRO PÁRY a online kurzů LÁSKA JE TVŮJ ZDROJpro ženy.

Pravidelná inspirace
pro šťastný život a vztahy?

Vyplň svůj e-mail a nejnovější články a videa budou chodit přímo do Tvé schránky.

Komentáře