Jak zatočit s negativním postojem ke svému tělu?

Tento rozhovor vyšel v časopise ŽENA A ŽIVOT v červnu 2020. V tištěném článku jsou mé odpovědi zkrácené, plné znění si můžete přečíst zde.

Z vaší zkušenosti: Proč mají ženy tendenci stavět se ke svému tělu tak negativně? A často se o něm i negativně vyjadřovat, nahlas před jinými?

Může za to standard, který převzaly za svůj mnohem dříve, než začaly urážlivé věty o svém těle pronášet. Zpravidla ve věku dospívání, ale v současné době i mnohem dříve jsme velmi citliví vůči tomu, co je “správné” a jak by měl vypadat ideál. Ten je pochopitelně velmi přísný a pro většinu žen nedosažitelný. Za shazování sebe sama stojí roky nevíry v sebe sama, své schopnosti, své talenty a ve výsledku i ve svůj vzhled.

Základy toho, jaký postoj máme k sobě a svému tělu, jsou položeny v našem dětství, a významně doplněny během dospívání. Ideálně bychom měli maminku, která miluje sebe sama i své tělo, a tento zdravý postoj na nás přirozeně přenáší. Málokdo však v takovém ideálu vyrůstal. A nejistota období dospívání dává hodně příležitostí k tomu, abychom se snažili získat sebevědomí skrze vnější dokonalost…

Myslíte, že za tím může být i tendence se porovnávat s jinými, „dokonalejšími“?

Pochopitelně ano. A tato tendence je živena mediálními obrazy dokonalých těl. Na fotkách děláme realitu hezčí. V současné době už i řada fotoaparátů v mobilních telefonech rovnou vyhlazuje vrásky a podobně. Co se nestane automaticky, vylepší Photoshop. Vznikají pak nerealistická očekávání, a když se na sebe podíváme do zrcadla, tak zklamání a nespokojenost.

Pokud se rozhodneme s negativním vztahem ke svému tělu zatočit, kde bychom měli začít? Nebo čím?

Doporučila bych jít na to od lesa a na tělo se nedívat zvenku, ale “zevnitř”. To znamená své tělo začít cítit. Zahrnout ho láskyplnou péčí, laskavým dotekem a i slovy vděčnosti. Pokud žena své tělo nemá ráda, nebude to pro ni zpočátku lehké. Ale tak, jako jsme se naučily své tělo nenávidět, můžeme se postupně naučit jej i milovat.

Navrhuji začít s praxí vděčnosti. Připomenout si, za co vše jsme svému tělu vděčné. Nohám, za to že nás nosí po světě. Bříšku, které u mnoha žen bylo zdrojem nového života. Rukám, že mohou psát, hladit atd. atd. Své tělo a jeho funkce pokládáme za samozřejmé, dokud něco nezačne nefungovat. Uvědomujme si a buďme vděční za to, co pro nás naše tělo každým dnem dělá.

Často vás vyhledávají klientky, které své tělo nejen nemají rády, ale třeba s ním i ztratily kontakt. Co za tím nejčastěji stojí?

Z většiny je to společenská výchova a standardy nastavené v naší kultuře. Intelekt a logiku si ceníme víc než pocity a intuici. Celé školní vzdělávání je masivně zaměřeno na myšlení a logické vyhodnocování. Ve vědě nemůžete říct, že věci jsou tak a tak, protože to zkrátka víte a cítíte. A přitom, když jsme naladění sami na sebe a své tělo, máme velmi dobré informace o tom, co se děje ve světě “venku”, i když nám to nikdo neřekl.

Například děti jasně rozpoznají konflikt mezi rodiči, i když vše se tváří v pořádku. Pokud ale dítě přesvědčujeme, že vše je ok, zatímco pod povrchem vybuchuje sopka, naučí se postupně nevěřit svým pocitům. Řekne si aha, realita je jiná, než jak se mi to zdá. Budu věřit tomu, co mi říkají, ne co cítím.

A když se dlouho rozhodujeme podle rozumu a potlačujeme své pocity, vnuknutí a podobně, můžeme mít pocit, že už k nám nic “zevnitř” nepromlouvá. Točíme se v kole analýzy, a chybí nám vnitřní jistota o tom, jak věci jsou, jaký by měl být náš další krok a podobně. Přitom, zejména jako ženy, tyto věci jsme schopné cítit s velkou jasností; pokud si dovolíme naslouchat svému tělu, které k nám skrze pocity promlouvá.

Specializujete se na odstranění starých traumat a zranění skrze práci právě s tělem. Co si pod tím máme představit?  Jak ve vaší praxi probíhá léčení nebo sebepoznávání skrze tělo?

Jedním z velmi silných nástrojů je láskyplný dotek. Když nedokážeme své tělo samy přijmout, může pro nás být průlomové a transformující, když zažijeme vědomý, láskyplný dotek od někoho jiného. Právě to je jedním z darů našeho masážního prostoru ARKAYA®, kde skrze léčivý láskyplný přístup pomáháme ženám i mužům více vnímat a milovat sebe sama.

Pokud se této zkušenosti otevřeme, začnou tát ledy našich obranných mechanismů a krunýř necitlivosti a oddělení od svého těla. Láskyplný vědomý dotek nás konfrontuje s našimi pocity, a pokud jsme je dlouho ignorovaly, může spustí i slzy dlouho potlačované bolesti. Spolu s tím přichází obrovská úleva a pocit, že jsem konečně “doma”. Absolventka našeho výcviku CORE TOUCH® asi po týdnu intenzivní práce s tělem a dotekem prohlásila: “Teď konečně vím, co je to být sama sebou!”

Jednou z vašich praktik je i vaginální mapování. Může nám pomoct i se sebevědomím nebo s lepším vnímáním našich proporcí a (ne)dokonalostí? Pokud ano, jak konkrétně?

Darem této metody je, že nás velmi intenzivním způsobem vrací k prožívání těla “zevnitř”. V průběhu navracení citlivosti do vaginálních stěn mnoho žen zažívá nejen krásné pocity, ale i takové, které v sobě dlouho potlačovaly. Potlačený smutek a vztek vedou po určité době ke ztrátě kontaktu se sebou sama, snížení citlivosti těla i necitlivosti vagíny. Pak například i intimní styk nám mnoho neříká, protože je to zkušenost, která se nás nijak hluboce nedotýká.

Většina žen v současné době má ve vagíně sníženou citlivost. Částečně je to vlivem větších a menších zranění na těle a duši – sem může patřit třeba i “jen” necitlivá gynekologická prohlídka, fyzické či duševní zneužití, emoční trauma, některé porody a potraty apod. Dalším vlivem je však i životní stres a napětí v těle.

Mapování pomáhá uvolnit vaginální stěny, znovu jim vrátit citlivost, a spolu s tím žena začne jinak cítit celé své tělo a je v kontaktu se svými skutečnými pocity. Většinou po několika málo sezeních má mnohem větší jasno v tom, co chce a nechce, co jí dělá radost a co ji naopak vyčerpává, a dokáže si za svými pocity a rozhodnutími stát v klidu.

Jaké další praktiky by nám mohly pomoct?

Jako úžasný krok na doma doporučuji praxi vděčnosti. Začneme se dotýkat jednotlivých částí těla, vědomě a láskyplně. A spolu s tím dotekem každé části těla děkujeme, co pro nás dělala a dělá. Důležité je to nejen pomyslet, ale i procítit. Dát tomu čas. Například poděkujeme prsům, že kojily naše děti a podporovaly nový život. Rukám, že díky nim každý den můžeme tolik věcí dělat i předávat lásku dotekem. Očím, za to že se díky nim můžeme na svět dívat, a třeba i za to, že jsou tak krásně hluboké a podmanivé. Díváme se na vnitřní i vnější aspekty.

Jednotlivých částí těla se dotýkáme opravdu s láskou. Někomu, kdo se nemá rád, může pomoci představit si, že se dotýká té malé holčičky v sobě. Většina žen dokáže k dětem přistupovat s láskou a přijetím, které samy u sebe necítí.

Když se každý den budete dotýkat svého těla s láskou a pozorně, alespoň po dobu 5 minut, a přitom si říkat anebo pak i zapisovat slova vděku a ocenění, postupně se vám začne měnit svět. Ovšem pokud v sobě neseme hodně nenávisti k sobě, bude dobré, nechat se tímto provést a projít s podporou někoho druhého.

Dám vám příklad z našeho masážního prostoru. Před lety se mnou jedna žena konzultovala, že chce přijít na naši CORE TOUCH® masáž, ale velmi se stydí za své tělo. A zda by mohla doteky přijímat oblečená. Domluvily jsme se tedy na této variantě – žádný olej, ale bude v kalhotách a tričku. Ta žena nám týden po masáži psala, že se zapsala do kurzu aromaterapeutických masáží a výukový víkend absolvovala ve spodním prádle! Něco, co by si ještě před pár dny nedokázala představit ani ve dvojici. Byla připravená “ukázat” své tělo při výuce masáží. Předtím si na přijímání masáže nechtěla odložit ani kalhoty!

Prošla jste si i vy osobně nějakou podobnou cestou ve vztah ke svému tělu?

Ve 14 letech jsem v domnění, že jsem moc tlustá, začala hubnout, a upadla do sžíravého cyklu anorexie a pak i bulimie. Od maminky vím, že i ona si prošla touto zkušeností. Navíc jsem vyrůstala v prostředí, které částečně bylo velmi láskyplné, jako dítě jsem byla velmi milována. Ale i disharmonické; moje maminka se ve vztazích s muži trápila a byla jsem svědkem mnoha hádek, dramat a trápení. Jak se o anorexii říká, může dát iluzorní pocit, že máme vše pod kontrolou…

Naštěstí jsem už ve 20 letech začala jezdit na výcviky osobního rozvoje. Učila jsem se o svém těle, sexualitě, vztazích… poléčila si díky tomu zranění na duši, o kterých jsem předtím pořádně ani nevěděla, že je mám… V prostoru této práce jsem se cítila konečně doma; dávalo mi to velký smysl. A tak už byl jen krůček k tomu, abych v této oblasti začala pomáhat i druhým.

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2020

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!

Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec: