Proč může dojít k tomu, že se ocitneme v prostoru, kde nemáme energii, na nic chuť, cítíme se úplně vyšťaveni, bez jakýchkoliv pocitů, které nás zvedají nahoru?

Odmalička jsme svým způsobem tvarováni do toho, co je a není žádoucí cítit, prožívat a vyjadřovat. Zároveň, když se stáváme rodiči, tak i když se snažíme, často to přenášíme dál. Kdy můžeme mít pocit, že naše děti by něco měly a neměly prožívat a vyjadřovat.

Během doby, kdy vyrůstáme, tak zvnitřňujeme to, co se pro nás kolem dělo. Začínáme být sami sobě soudci toho, co je vhodné a nevhodné cítit. Přebrali jsme určité vzorce ze svojí kultury a ze svojí rodiny. Ve výsledku často dochází k tomu, že se snažíme vyhnout těm takzvaně rušivým emocím. Patří sem například vztek, frustrace a smutek.

Co se děje, když se těmto rušivým emocím dlouhodobě vyhýbáme?

Když se dlouhodobě snažíme necítit něco, co považujeme za nevhodné, tak zastavujeme tok vlastní životní energie. Něco v nás se brzdí.

To nás stojí obrovské množství energie. Oslabujeme se tím. Můžeme tak prožívat více únavy, po ránu bývá těžší vstát a nakopnout se apod. Současně se z dlouhodobého pohledu můžeme dostat do rozpoložení, kdy jsme v takovém emočním vakuu. Kdy máme pocit, že necítíme nic. Je tam takové ticho a určitý propad.

„To neznamená, že by se v nás nic nedělo, znamená to zpravidla to, že jsme to velmi dobře pozavírali.“

Ve výsledku tak může někdo vyjít s diagnózou deprese, klinická deprese apod. Nicméně z velké části zatím stojí pozastavené emoce. Ty, o kterých jsme si sami řekli, že jsou nevhodné, abychom je cítili.

Může to být třeba zlost, kdy nás něco irituje, ale my se snažíme být hodní, nerušit a nebýt nepříjemní. Tím pozastavujeme tuto velkou sílu.

„Vztek je obrovské množství energie, které nás chce dát do pohybu a do akce.“

Když dokážeme správným pozitivním způsobem tuto energii využít, tak opravdu můžeme skály lámat. Základ je, abychom se vztekem dokázali zacházet tak, aby nebyl destruktivní, ale aby byl konstruktivní.

Jak zdravě zacházet se vztekem?

Zdravé zacházení se vztekem může znamenat, že si řekneme: „Ty jo, to mě štve! Tak já to jdu udělat jinak.“ A začneme tvořit, namísto ničit.

„To, co vede k tomu pozastavení našeho cítění a úbytku energie, to je to, když my cítíme zlost, ale vyhodnotíme si to, že je to nevhodné, rušivé, a tak to potlačíme.“

Zlost je impuls jít do akce a něco tvořit, nebo vymezit. Když tento impuls dlouhodobě potlačujeme, tak po nějaké době můžeme mít pocit, že máme málo energie, že se nám vlastně nic nechce. A jsme úplně odtržení od toho, že na začátku tam nějaký impuls byl.

Kudy vede cesta ven?

Začneme rozmotávat to klubíčko zpátky. Kdy jeden z elementů, který nám pomáhá cítit, je dotek. Další je náš dech, který když prohloubíme, tak víc cítíme.

Dále je to pohyb, protože když se pohybujeme, tím pádem zadýcháme, tak víc cítíme. A posledním elementem je zvuk, protože když si dovolíme vydávat zvuky, být slyšet, tak zase víc cítíme.

„Dotek, dech, pohyb a zvuk jsou elementy, které nás spojují s naším prožitkem.“

Možná si teď uvědomíte, že když se děje něco nepohodlného, smutného a podobně, tak ta přirozená tendence může být, to zastavit. To znamená, přestanu dýchat, stáhnu svaly, nejsem slyšet. Vy potřebujete udělat pravý opak. Dýchat, pohybovat se, být slyšet.

Zmiňovala jsem i dotek, který může být například formou masáže nebo obejmutí. 

Klíč je, že my si dovolujeme svoje pocity vnímat a vyjádřit, nejenom pozorovat. Každý pocit má své vyjádření. Vztek má určitou rychlost v sobě, horkost, dynamiku, ostrost. Smutek má své vyjádření např. skrz slzy, vzlyky apod.

Dovol to, co chce tělo přirozeně udělat

Je to něco, co chce naše tělo udělat velmi přirozeně. Klíč, jak s tím zacházet není žádná velká věda, je to zkrátka jenom o tom, abychom dovolili. Nebránili tomu, co naše tělo přirozeně chce udělat tak, jako se to děje u malých dětí.

Ty ještě nemají takový stupeň seberegulace a spontánně se pohybují, křičí, pláčou. Rychle to ze sebe dostanou a jedou dál. Už na té emoci nevisí. Čím jsou děti starší, tím více se naučí regulovat. Naučí se svoje emoce využívat, na místo jenom spontánně prožívat, a současně i svoje emoce potlačovat.

Proto Ti chci sdělit, že je zdravé být v kontaktu s tím, co cítíš. Můžeš nacházet formy, které vůbec nejsou destruktivní. Když jde třeba o vztek a zuřivost, tak je využít konstruktivním, tvořivým způsobem. Dát se do pohybu a udělat to, co je třeba.

Když jde o smutek, ten je důležitou, přirozenou součástí našeho života. Ve chvíli, kdy něco nebo někoho ztrácíme, tak je důležité i toto v sobě otevřít, prožít a uvolnit bolest.

Na začátku jsem zmínila depresi, protože ona opravdu bývá vyústěním toho, kdy si dlouhodobě zakazujeme prožívat to, co se v nás uvnitř odehrává. Tím, jak to tlumíme, tak se dostaneme do takového zvláštního vakua, bezbřehého, bez energie, bez tvarů, kde už najednou nic nedává smysl.

Když si opět dovolíme začít vnímat svoje tělo a pocity, dáme se znovu do pohybu, tak ono se to začne pomalinku rozplétat. Najednou pak pocítíme nejenom smutek nebo zlost, ale začneme cítit i radost a další pocity, které nás vyživují.

Chceš být se svými pocity v souladu a vnímat je jako důležitý kompas ve Tvém životě? 

Srdečně Tě zvu do online programu Láska je Tvůj zdroj, kde se zaměřujeme i na to, jak své pocity volně vyjádřit a současně na nich nelpět. A jak využívat jejich sílu, kterou poskytují pro náš život.