„Jsem s partnerkou skoro 8let. Je nám 35 let. Tak jako asi každý pár máme mezi sebou určité neshody, ale hlavní téma jsou děti. Partnerka je už dlouho chce, ale já to tak necítím. Někdy v budoucnu děti s největší pravděpodobností chci mít, ale ne teď.

Chápu, že partnerce už tikají hodiny, ale nějak si nevíme rady. Měla byste nějaký návrh, který by nám to pomohl objasnit, co dál s naším vztahem?“

V tomto případě bych určitě doporučila Komunikační rituál, kdy si dáte prostor na to, abyste vnímali, co jeden a druhý cítí kolem tématu dítěte.

Není to rozhovor, kdy jeden mluví přes druhého, tak jak to většinou děláváme, ale kdy si třeba vezmete do ruky nějaký předmět (např. kamínek), a ten kdo ho drží, ten mluví.

Zaměříte se na to, aby nejprve jeden, a pak druhý řekl, co kolem tématu dítěte cítí. Když mluví partnerka, tak partner v tu chvíli nesbírá argumenty nebo nehromadí v sobě obavy, co by to všechno znamenalo, ale opravdu jí naslouchá.

Doporučuji si dělat poznámky k tomu, co ona říká. Dokážeme si tak utlumit naši hlavu, abychom do toho nepřemýšleli nad tím, jak to máme my. Tam je opravdu velmi důležité zůstat s tím, jak to prožívá ten druhý partner. Zapíšu si, co ona cítí, pak to zopakuji.

Řeknu: „Takže ty jsi říkala, že … / Jestli jsem tomu dobře porozuměl, kolem dítěte si představuješ, že …“ A ten, kdo naslouchal to zopakuje.

Pokud by to nesedělo, tak to může ještě znovu upřesnit. Pak se role mění. Partnerka naslouchá, taky si třeba dělá poznámky k tomu, co slyší. Když nasloucháme, tak je velmi důležité, že jsme jakoby odosobnění. Samozřejmě to není lehké na 100%, ale snažíme se o to, jako kdybychom se opravdu dívali a prožívali z pohledu toho druhého.

Nepatří tam věc typu: „Ale ne ne …“ „Ale přece …“ apod. Je tam opravdu velmi jasné rozdělení rolí. Jeden mluví, druhý naslouchá.

A proč byste to dělali?

Může to přinést hlubší pochopení, jak to prožívá jeden a jak to prožívá druhý. I když už jste se třeba o tom tématu milionkrát předtím bavili, toto vám může dodat nějaké hlubší porozumění a perspektivu. Budete si blíž. Budete si více rozumět. Bude mezi vámi víc intimity.

Může vás posunout v tom, jak to téma vnímáte. Ale nesnažte se během toho sdílení a naslouchání hned najít řešení. Spokojte se s tím, že i po tomto rozhovoru nebudete rovnou vědět, co máte dělat, ale dovolte si prozkoumat, kam vás to zavede.

Inspirovat se můžete také z video-seriálu 3 klíče pro naplněný vztah, kde tu komunikaci popisuji ještě malinko jinak, a také víc podrobně.

Ze svého vlastního pohledu bych ještě dodala moje pozorování, že jste možná na takové vztahové křižovatce.

Pro tu ženu v určitou chvíli, už to není o tom, že budu čekat. Ona by mohla čekat dalších 5 - 10 let, ale není tak úplně snadné mít děti po čtyřicítce. A je otázka, zda po této době přijde na mužské straně ten pocit, teď už jsem připravený.

Možná za dalších 10 let budeš mít pocit, pořád se na to necítím. Je důležité si uvědomit, že je to opravdu i rozhodování se nejenom pro dítě, ale i vztah. A já bych doporučila podívat se na ty obavy. Evidentně jste spolu dlouho, hodně jste spolu zažili, jste fyzicky zralí na to, abyste děti měli.

Jaké jsou ty obavy spojené s tím, když by dítě přišlo?

Já vám tady uvedu svůj vlastní příklad, protože já jsem byla ultra opatrná, co se týká dětí. Dnes mám dva kluky. Už jim je 5 a 8 let, ale dlouho jsem žila i v tom, že děti mít nebudu. Nebo ne za každou cenu. A proč?

V našem rodu příchod dětí znamenal rozpad vztahu. Moje maminka se rozváděla dvakrát, obě babičky se rozváděly a prababičky pravděpodobně taky.

A vždy k tomu vztahovému rozpadu došlo zhruba tak rok po narození dítěte. Já jsem nad tím úplně vědomě nepřemýšlela, ale to moje tělo v podstatě nese tuto zkušenost. Narodí se dítě, rozpadne se vztah. A pak jsem to viděla i ve svojí práci.

„Jako lektorka vztahů a intimity jsem mohla vidět, že mnoho vztahů opravdu zažívá náročné období poté, co přijde na svět jedno nebo druhé dítě.“

Často si k tomu dají ještě rekonstrukci domu nebo bytu. Opravdu je to takové období, kdy je nedostatek času, velká únava, změna životního stylu.

Je potřeba pečovat o vztah, protože on sám od sebe většinou slábne, když tam je najednou tolik starostí, tolik adrenalinu, tolik nevyspání apod. Já jsem si toho byla vědoma a říkala jsem si: „Takže je to narušení vztahů, narušení intimního života. Pro ženu to v naší společnosti často znamená narušení pracovního života.“

Já miluji svoji práci a říkala jsem si: „Já ji nechci přerušit kvůli dítěti.“

To byly moje představy. Říkala jsem si: „Já budu klidně ta žena bez dětí. Mě baví moje práce a děti mi nijak nechybí.“ Neměla jsem takové ty mateřské pudy.  

Když mi bylo 37 let, tak se nás přátelé začali ptát, jestli budeme mít děti. Mně tam vždy naskákaly všechny ty obavy, které jsem měla. A potom jsem měla takovou zajímavou zkušenost, kdy jsem telefonovala se svojí oblíbenou vědmou, která mi vykládala karty. Už jsem ji znala hodně let a věděla jsem, že je taková zemitá v těch svých výkladech. A v mnoha věcech jsem jí mohla důvěřovat.

Ona mi řekla, že já i partner tam máme karty na těhotenství. Nejprve jsem se lekla, pak jsem se zeptala, jestli mi může vyložit karty, co by to znamenalo, kdybychom děti měli.

A objevovaly se tam samá pozitiva. Nebyl tam žádný stín, žádná újma. Díky tomu, že už jsem jí dlouho znala, věděla jsem, že je taková realistická, že plus mínus to, co říká má hlavu a patu, ověřuje se mi to v realitě, tak jsem měla i takovou důvěru.

Navíc jsem zjistila, že jak ona mi to říká, že se vlastně těším na to, že bych mohla mít dítě. Že to pro mě bylo opravdu o těch obavách, a když jsem si najednou představila, že by nenastalo to, z čeho mám podvědomě strach, tak jsem si říkala, že by to bylo hezké mít dítě.

Poté, co jsme se s mužem pro dítě rozhodli, jsem velmi brzy otěhotněla a narodil se náš první syn Pedro. A byla to veskrze pozitivní zkušenost. Ne, že by mateřství a rodičovství byla procházka růžovou zahradou, ale v žádném případě bychom to neměnili. Moje obavy se nenaplnily.

Tím chci říct, podívala bych se na situaci z jiného úhlu pohledu, protože většinou to jsou naše obavy, které se velmi často nenaplní. Podívala by se, z čeho mám strach v daném kontextu. Budeme mít dítě, nebudeme mít dítě. A zkusit si představit i to, že by se ty obavy nenaplnily, ať je to téma dětí nebo jakákoliv další oblast našeho života.