Jak citlivá a vědomá práce s tělem dokáže zázraky

Tento příběh není můj, ale je skutečný. Se svolením pisatelky a vděkem anonymně zveřejňuji, aby pomohl dalším lidem v podobných situacích:

Slova mého příběhu věnuji všem ženám. Bez rozdílu věku, postavení, temperamentu i životních zkušeností. Díky své zkušenosti totiž vím, že i když si myslíte, že máte celkem spokojený život, nic vám nechybí nebo že karty vašeho osudu jsou rozdány a nezbývá než se s nimi naučit tu hru hrát, vždy existuje varianta, jak svůj nalajnovaný život změnit. A často je to mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá…

Vyrůstala jsem jako jedináček v nefunkčním vztahu mých rodičů. Navíc mě drželi velice zkrátka. Měli o mě strach, což je u rodičů pochopitelné. Jejich strach a výchova zřejmě způsobily, že ze mě vyrostla introvertní stydlivá dívka s nulovým sebevědomím. Často typické dětství, které si nevědomým přístupem rodičů prožije mnoho z nás. Někdo z toho vyroste, jiný tohle dědictví přijme jako svoji součást.

Přišlo dospívání. Zatímco ostatní kamarádky randily se spolužáky, zažívaly své první sexuální zkušenosti, já seděla v koutě a do ničeho se nehnala. S mým sebevědomím jsem žila v přesvědčení, že o mě beztak zájem není a nikdy nebude. Nicméně stalo se to, co asi při čtení mých řádků očekáváte.

Seznámila jsem se s úžasným klukem. Zavládla naprostá souhra, láska na první pohled. Vzrušení mezi námi by se dalo krájet. Když došlo na první společnou noc, narazili jsme na problém. I přes obrovské vzrušení nás obou se partnerovi nepodařilo do mě proniknout. Byl to první pokus, a proto jsme to nijak zvlášť neřešili. Když ale k marnému pokusu docházelo znova a znova, začali jsme o sobě pochybovat. Partner mi nechtěl působit bolest, která při každé snaze o proniknutí byla opravdu velká. Navíc naprosto bez výsledku, neboť moje vagína ho do sebe nepustila ani na krajíček. Začal pochybovat o své mužnosti, o dostatečné erekci. Měsíce utíkaly a my se rozhodli nespěchat. Vždyť existuje velká spousta možností, čím sex jako takový nahradit.

Při běžné gynekologické prohlídce jsem se lékařce s problémem svěřila. Dosud u mě vyšetření probíhalo vnějším ultrazvukem. Zkusila mě nyní vyšetřit běžným způsobem. Ale ani ona do mě nebyla schopná zasunout byť jen jeden prst. Závěr prohlídky byl stručný – trpíte vaginismem. Více ať si o samovolném stažení svalů vagíny přečtu na internetu a pokud budu chtít, napíše mi doporučení k sexuologovi.

Internet je na objasňování diagnóz a hlavně pak na stovky diskuzí a názorů uživatelů opravdu bohatý. Propadla jsem zoufalství a bála se partnerovi o vyšetření cokoli povědět. Z diskuzí vyplývalo, že vaginismus je víceméně neřešitelný. Jediná léčba spočívala v pravidelných sezeních u sexuologa a postupném uvolňování poševních svalů prostřednictvím různě velkých předmětů. Pro mě v té chvíli naprosto nepředstavitelná věc. Nebyla jsem schopná si do vagíny zavést prst ani tampon a mám podstoupit potupné praktické sezení a cvičení u lékaře v ordinaci. Zcela jsem se uzavřela do sebe a stala se ze mě úzkostlivá bytost, která nikdy nebude moci žít jako žena.

Partner stál celou dobu při mně. To jediné mě v životě těšilo. Do ničeho mě nenutil a přijal mě se vším všudy. Intimitu jsme si oba pravidelně užívali. Jen tomu chybělo to nejdůležitější.

Nicméně roky ubíhaly, gynekoložka při každé návštěvě jen nechápavě s citelným odstupem pronesla, že bych s tím něco měla dělat, vždyť vlastně o nic nejde. Nedokázala mi však ani provést stěr vatovou tyčinkou, protože při pokusu jsem málem ukrutnou bolestí proletěla stropem ordinace.

Časem společný sexuální život chřadl víc a víc. Oba jsme cítili, že to není ono a intimity jsme se nenápadnými krůčky postupně vzdali. Při každém intimním sblížení jsme si totiž uvědomovali to obrovské nenaplnění a prázdnotu, která nás neskutečně sužovala. Na náš život jsme si zvykli. Společné trápení nás stmelilo natolik, že lidé v okolí nás obdivovali, jaký jsme dokonalý harmonický pár. A tím jsme opravdu byli.

Intimní život mi ale jednoho dne začal chybět. Chyběl mi obyčejný dotek muže. Východisko jsem našla v objednání se na masáž, jak jinak než k masérovi. Muž, kterého jsem si vybrala, dělal svou profesi opravdu s láskou a já se mu jako prvnímu člověku poprvé svěřila s naším problémem. A tato chvíle byla osudovým zlomem v mém životě. Masáže jsem začala navštěvovat pravidelně a díky úvodním rozhovorům se z nás stali přátelé. Snažil se mi pomoci a věřil, že řešení existuje. Kromě klasických masáží se věnoval i tantrické, tedy celostní smyslné masáži. Tehdy slovo tantra ještě nebylo tolik zavádějící jako dnes. Od začátku jsem věděla, že s mým handicapem je tato masáž neuskutečnitelná. Přesto jsem jednoho dne na nabídku kývla.

Masáž proběhla a pochopitelně v mém případě nebyla kompletní, ačkoli k určitému pokroku došlo. Shodou okolností měl masér ve svém okolí důvěrné přátele mezi lékaři a můj příběh s nimi v dobré vůli sdílel. Ti se shodli na tom, že diagnóza vaginismu se jim zdá přehnaná a osobně mě jedna z nich, tehdy vyhlášená gynekoložka, přijala do své péče. Po vyšetření mi oznámila, že vaginismus to v žádném případě není a že nejsem ani tak ojedinělým případem. Jednalo se pouze o příliš zpevněný sval prstence panenské blány, který se zcela běžně řeší šetrným chirurgickým naříznutím. To žuchnutí kamene spadlého ze srdce museli slyšet až na Novém Zélandu. Lékařka nemohla pochopit, jak mi vaginismus mohla předešlá gynekoložka předhodit. Nazvala to z její strany psychickou újmou, neboť její tvrzení mě tenkrát opravdu natolik zasáhlo, že jsem upadla do deprese a neměla sílu dostat se z toho ven. Moji osobnost a vývoj v ženu to ohromně ovlivnilo. Připadala jsem si méněcenná, zbytečná a mužům jsem se začala vyhýbat…

Po zákroku jsem pokračovala ve vědomém doteku, prožila své první milování s partnerem a postupně dělala krůčky v přijímání sama sebe a své sexuality. Ačkoli mě na začátku stejně doprovázela bolest, věděla jsem, že teď už je to jen o tréninku. Změny byly postupné. Během roku jsem si poprvé zavedla tampon, vyzkoušela vibrátor a provedla vaginální výplach 🙂 Věci zcela běžného charakteru, které ale pro mě byly neskutečným vítězstvím nad mým vlastním já, zdeformovaným mylným přesvědčením.

Dnes už dosahuji úspěchů mílovými kroky, a to jedině díky vědomému doteku. Během pár měsíců jsem se dopracovala k vaginálním orgasmům i k tzv. mokrým orgasmům, zkouším erotické hračky, experimentuji a svoji sexualitu si naplno užívám. Věřím, že každá zkušenost mě posune a rozvine. Práce s intimitou a dotekem ze mě udělala sebevědomou zdravou ženu. Kontaktu s muži se už nevyhýbám, naopak si ho neskutečně užívám. Začala jsem se mít ráda, věřit si a to se promítlo i v mém osobním a pracovním životě, kde se mi začalo nečekaně dařit. Mohu říci, že se ze mě stal úplně nový člověk. Jsem na sebe nesmírně hrdá, šťastná a miluji život a příležitosti, které nám přináší.

V zakukleném a neživém těle nikdy nemůžeme být šťastní. Jedině s energií, která každému z nás byla přidělena, můžeme žít život naplno. Občas je potřeba energii znovu zažehnout jako oheň.Mě dovedl k tomuto poznání nedostatek v intimním životě. Dnes už je ale dávno zapomenutý. Vědomý dotek však zůstává, aby mé hranice dál a dál překonával…

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2019

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!

Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec: