Získej exkluzivní slevu 20 - 30% na transformační masážní balíčky. Uvolni, co Tě tíží. Probuď, co Tě povznáší.
Více ZDE »
Nedávno jsem byla hostem v podcastu PROTI PROUDU a vznikl z toho rozhovor, který mě samotnou překvapil svojí hloubkou. Probírali jsme témata, o kterých se běžně nemluví, ale která mohou mít obrovský dopad na Tvůj vztah i život.
Cítíš, že by intimita a sexualita ve Tvém životě mohla být lepší, hlubší, intenzivnější?
V tomto rozhovoru jsem sdílela svůj osobní příběh. Jak jsem jako mladá studentka hledala cestu k lepšímu prožívání sexuality, ale místo toho jsem objevila, že problém byl jinde – byla jsem úplně odpojená od svého těla a pocitů. A to je něco, s čím se potýká spousta z nás.
Jsme tak zaměření na výkon, techniky a „správné“ postupy, že zapomínáme na to nejdůležitější – spojení se sebou a s partnerem.
Mluvili jsme také o tom, jak důležité je pracovat s jizvami – ať už jsou na těle nebo na duši. Protože právě ty mohou bránit v plném prožívání rozkoše a blízkosti.
Také se zde dozvíš:
Jak obnovit jiskru
ve vztahu?
Jak v sobě probudit s€xualitu a pak s ní pracovat?
Jak důležitá je otevřená komunikace a jak si udržet?
Jak budovat intimitu
i v náročných obdobích?
Jak prohloubit propojení s partnerem?
… a mnohem víc! Tento rozhovor si rozhodně pusť!
Úryvek z rozhovoru:
Dan: Udělám možná trochu odbočku, ale jak je sexualita vlastně důležitá? Můžeme říct, že je to univerzálně něco důležitého? Když se o tom bavím s lidmi, někteří ji považují za extrémně důležitou součást vztahu, zatímco pro jiné to není tak podstatné – je to součást života, ale ne něco extra důležitého, co by potřebovali.
Denisa: Rozumím a takhle to klidně může být. Když se bavíme v kontextu vztahu a sejdou se dva partneři, kteří si řeknou: „Hele, mně na tom sexu tak nezáleží.“ Tak je naprosto v pořádku, aby spolu žili bez sexu a měli se rádi. Je důležité si uvědomit, že každý to má jinak.
Problém nastává, když se sejdou dva lidé, z nichž jeden chce intimně žít a druhý ne. To se děje docela často.
Odpovím na Tvou otázku i v kontextu mého osobního příběhu. Já jsem čekala, že se naučím techniky pro vzrušení a lepší orgasmus, což jsem se učila v rámci výcviku. Ale pro mě byla odpověď na to, proč jsem tehdy neměla žádné hlubší prožitky, v tom, že jsem byla odpojená od svého těla a pocitů.
Byla jsem v hlavě – chytrá vysokoškolská studentka, racionálně orientovaná. Řešila jsem poruchy příjmu potravy, takže jsem byla oddělená od těla. Není divu, že jsem při milování neprožívala nic světoborného, protože moje tělo i emoce byly hluboce potlačené.
Skrze ten výcvik a vědomou práci s tělem, dotekem, dechem a pohybem jsem začala znovu nacházet vztah k sobě. Dnes už z pohledu lektorky, která učí přes 20 let, vidím, že se to týká drtivé většiny naší společnosti. Všichni si neseme nějaká zranění, někdo drobnější, někdo hlubší. Všichni jsme do určité míry odpojení od svých těl a pocitů, které jsou bolavé. To nás pak limituje v intimitě, jak duševní, tak fyzické.
Současně ale po té intimitě toužíme, proto vstupujeme do vztahů. Chceme být hluboce s tím druhým a trápí nás, když je vztah plochý a odcizený. Často ta cesta vede skrz to, že potřebujeme najít cestu k sobě. Skrze intimitu, kterou zažíváme uvnitř sebe, pak můžeme jít k partnerovi a zažívat hlubší propojení.
Takže chceme intimitu, hledáme ji u partnerů, ale často je překážka v nás samotných. V tom, že nejsme spojení se svým tělem a nedovolíme si tu intimitu. Nebo na ni nejsme připraveni.
Často se to děje tak, že si na první dobrou vybíráme partnery i na základě našich zranění. To souvisí s tím, co zažíváme jako děti. V rodinném prostředí si vytváříme představu o tom, jak vypadá láska a domov. A to v mnoha případech nevypadá úplně dobře. Rodiče se hádají, mají tichou domácnost, nebo jeden z rodičů chybí. Tím si vytváříme jakýsi kód „takhle vypadá láska a domov“. Někdy to je velmi dramatické prostředí a my pak máme tendenci navazovat vztahy, které jsou také dramatické, i když to nechceme. Jsme na to nějak nastavení.
Ve vztahu s partnerem jsme pak zváni k tomu, abychom se na tato témata začali dívat vědoměji a přenastavovali své vnitřní vzorce. Na první dobrou máme chuť utéct a říct „ne, to jsem si neobjednala, to nechci“. Ale když se to opakuje u druhého, třetího vztahu, tak si řekneme „aha, tak buď si špatně vybírám“ – což může být pravda, pokud jsme vyrůstali ve vysoce destruktivním prostředí. Pak máme vysokou šanci, že si budeme vytvářet vztahy se stejnou dynamikou a vybírat si partnery, kteří nás zraňují. Nebo dokonce budeme sami vytvářet takovou dynamiku, abychom tam prožívali drama.
Proto ta osobní cesta hraje obrovskou roli. Má zásadní vliv na výběr partnera a na to, jakou dynamiku ve vztahu vytváříme. Pak je to o cestě uvědomování a měnění sebe. Skrze změnu sebe můžeme měnit dynamiku ve vztahu. Někdy to znamená i rozpad vztahu, ale ve většině případů to nemusí být rozpad – jeden zareaguje, druhý taky a posouváme se spolu.
Dan: Ale je to tedy o tom, že by ses měla nejdřív zkusit přetvořit sama a pak si hledat ten správný vztah? Nebo je to o tom, jak jsi říkala, že si najdeš nějaký vztah a pak se ho snažíš přetvářet a vybrušovat?
Denisa: Je to obojí, je to krok za krokem. Určitě platí, že čím zdravější jsme v sobě, tím zdravějšího partnera si vybereme a tím zdravější vztah vytvoříme. Nicméně kdybychom čekali na dokonalost, až budeme hotoví a rozvinutí, tak pravděpodobně dřív umřeme, než ten vztah navážeme.
Je naprosto v pořádku, že do vztahů vstupujeme tak nedokonalí a zranění, jak jsme. Vztah nám poskytuje výborné prostředí k tomu, abychom si posvítili na místa v nás, která potřebují posunout.
Ale tady chci zdůraznit, že bychom se mohli bavit i o vztazích, kde jsme například ve vztahu s manipulátorem, psychopatem nebo sociopatem. Tam opravdu nesnažíme změnit sebe – tam platí „honem nohy na ramena a pryč“. Nemá smysl se přetvářet, diskutovat nebo se snažit domluvit. Když je vztah vysoce toxický, to nejlepší, co můžeme udělat, je rychle odejít.
Dan: Spousta lidí v takovém vztahu vidí potenciál a říká si „hele, kdyby se ten člověk změnil, mohlo by to být skvělé“.
Denisa: Ano, může to tak být. Může být i křehká hranice rozpoznat, jestli se jen normálně hádáme – protože v každém, i hezkém vztahu si občas partner řekne ošklivé slovo – nebo jestli se skutečně jedná o duševní chorobu. Na to se dá vygooglovat řada videí, jak poznat manipulátora nebo psychopata.
Dan: Můžeš mě zkusit trochu navést, pokud chci na sobě v tom vztahu pracovat? Kde jsou nějaké zajímavé body, myšlenky, otázky? Spousta lidí možná vůbec neví, kde začít. Jak udělat první krok?
Denisa: Jak udělat první krok… Já mám ráda práci přes tělo a intimitu/sexualitu, protože nás to vede rychle k podstatě toho, co jsme a co zažíváme. V hlavě si spoustu věcí okecáme a můžeme si různě vysvětlovat dynamiku, kterou prožíváme. Ale tělo je nesmírně moudré a nemůžeme ho obejít.
Tělo a sexualita jsou červenou linkou mé práce, ať už jde o výuku doteku a smyslných masáží, kurzy pro páry s vědomým milováním, nebo sebepoznání a poznání svého těla a sexuality. Mám to ráda, protože nás to rychle posouvá dopředu a ukazuje nám přesně to, na co se potřebujeme podívat.
Například když přijde žena a řekne „Chci prožít orgasmus, nikdy v životě jsem ho nezažila“, často přijde s tím, že se chce naučit techniku nebo to chce udělat na masáži. Ten postup je dobrý, ale je dost pravděpodobné, že její první masážní sezení nebude o orgasmech, ale o uvolnění hlubokých emocí – třeba to celé probrečí.
Když se mě někdo začne dotýkat vědomě a láskyplně, s přítomností a otevřeností, dává mi tím svolení projevit cokoliv, co se ve mně odehrává. To je nesmírně léčivé.
Málokdy jsme v životě zvyklí na tak vysokou míru přijetí, protože sami máme tendenci odsuzovat své pocity – „tohle bych neměla cítit“. To jsme slýchali v dětství: „Nebreč, nevztekej se.“ A najednou, když jsme v kontextu, kde je moje tělo přijaté, moje pocity jsou přijaté, je to nesmírně léčivé.
Tento aspekt se snažím vnášet do všeho, co učím – do doteku, masáží i do vědomého milování v partnerství. Toto porozumění nám jako společnosti dost chybí. Stále hledáme v doteku a sexu erotogenní zóny, stimulaci, vzrušení, orgasmus – a to všechno tam je, ale je to mnohem pestřejší.
V partnerství málokdy muž ví, že když se začne ženy dotýkat láskyplně a vědomě, a ona se rozpláče, že je to vlastně dobře. On se lekne: „Co se děje? Proč brečíš? Udělal jsem něco špatně?“ Ale může to být spojené s tím, že její tělo začne uvolňovat to, co potřebuje dát pryč, aby se mohla otevřít do ještě větší rozkoše, blízkosti a intimity.
V podstatě se spouští takový samoočišťující proces těla. Tělo si řekne: „Aha, skvělé, teď můžu odložit to, co mě zatěžuje.“ Proto se objeví ten pláč nebo frustrace. Na to v partnerství většinou nejsme připravení. Většina mužů, ani žen, nemá to vzdělání, aby chápali, že je to očistný proces. Že se uvolňuje něco, co potřebuje ven, abychom si byli blíž, zažívali víc potěšení, aby žena víc cítila své tělo a měla silnější orgasmy.
Dan: Jak jsi říkala, nejsme na to zvyklí. Nechat to dojít do stavu, kdy brečíš, asi taky není jednoduché. Začneš cítit, že to přichází, a spousta lidí si řekne „Musím to zarazit, přece se tady nerozbrečím, když se mě někdo dotkl.“
Denisa: Přesně tak. Ale když jsem s někým, kdo mi dá to svolení – a ten člověk to ani nemusí říkat, ale vyjadřuje tu otevřenost – tak si to dovolím. Mnohem víc než kdyby mi někdo řekl „To je v pohodě, otevři se, uvolni se“, ale sám by měl určité rezervy.
My jako společnost nejsme úplně trénovaní na intenzitu emocí. Něco Tě bolí, něco Tě rozrušilo – vezmi si prášek, uklidni se, ztlum to, vždyť to nic není, pojď se soustředit na něco pozitivního.
Jako společnost jdeme docela silně směrem potlačování emocí, které jsou nepohodlné. Ale my je potřebujeme cítit, to je součást života.
Někdy v životě procházíme ztrátami a potřebujeme to obrečet, odtruchlit, ne si hned vzít antidepresiva a jet dál. Samozřejmě antidepresiva mohou někdy splnit důležitou funkci, když máme tak silný propad, že fakt nevíme kudy kam. Ale zejména třeba ve Spojených státech jsou antidepresiva úplně nadužívaná, i mezi mladšími generacemi a teenagery. To nás jako lidi rozhodně neposílí.
Dan: Říkala jsi, že je potřeba být otevřený. Dá se to nějak jednoduše naučit nebo natrénovat? Jsou na to nějaké tipy, jak se v páru do tohoto momentu dostat – že jeden dokáže dát ten otevřený dotyk a druhý to procítí?
Denisa: První věc je vůbec jen slyšet tu informaci. Už jen slyšet „aha, takže když se žena rozpláče při sexu a není to způsobeno něčím, co jsem udělal, tak je to vlastně OK. Já ji jen mám mít rád a být tam s ní, v pozici ‚mám tě rád, je to v pořádku, klidně se vybreč‘.“
To je mimochodem něco, co se nám často nedostalo jako dětem. Když jsme se potřebovali vybrečet, někdo za námi přiskočil a řekl „To je dobrý, to nic není, přece kvůli tomu nebudeš brečet, přece se kvůli tomu nebudeš vztekat.“ Ten zákaz cítit, co se v nás odehrává, přišel už v dětství pro drtivou většinu z nás. Tak probíhala výchova a pravděpodobně probíhá dodnes v mnoha rodinách.
Když mám takovou výchovu a ještě jsem neprošla nějakou transformací, pravděpodobně budu nervózní, když někdo v mém prostoru má emoce. Bude mě to znervózňovat, když někdo jiný pláče. Nebo později, když máme vlastní děti a ony mají emoce, ruší nás to – ale ve skutečnosti nás ruší naše vlastní potlačené emoce.
Takže první věc je slyšet tuto informaci, a to už je určitý posun. Můžeme si to přerámovat. Druhá věc je rozvíjet svou kapacitu ustát intenzitu emocí a udržet vnitřní klid a stabilitu. To souvisí s určitou vlastní odolností. Velmi pomáhá, když jsme v něčem zakotvení, co nás posiluje a drží v životě. Může to i znamenat, že tu stabilitu dosáhneme díky tomu, že si postupně dovolíme dotknout se i svých potlačených emocí. To může být i cesta skrz nějakou sérii terapií.
V mé práci, na kurzech a seminářích, dělám to, že lidé trénují, jaké to je být uvolnění a přítomní i v intenzitě lidských prožitků. Je to tak časté… Když se bavíme o sexualitě a orgasmech, nedávno se mě jedna žena ptala: „Nikdy v životě jsem neprožila orgasmus, co mám dělat?“ Kromě toho, že neměla optimální výchovu podporující sexualitu, prožila náročný porod, při kterém měla rozřezané břicho. Měla jizvy jak na těle, tak na duši.
Jizvy, které jsou v současné době velmi časté – císařské řezy, další operace, vaginální natržení a nastřižení – samy o sobě snižují citlivost.
A není to jen v místě jizvy. Když se s jizvou nepracuje, nemasíruje se, ta necitlivost se může rozšiřovat. To znamená, že žena je pak do značné míry odpojená nejen od bříška, ale i od vagíny, proto je její celkový prožitek slabší.
Navíc je tam emocionální rovina. Když za sebou mám zkušenost náročného porodu, operace nebo potratu, má to i svou emocionální stopu. Může tam být pocit hlubokého smutku, vzteku a zuřivosti. Je to animální reakce – „na této úrovni do mě nikdo řezat nebude“. I když hlava ví, že to bylo důležité pro záchranu života, to zvíře v nás reaguje – jdu se bránit, bránit o život.
To se může objevovat, když začneme s jizvou pracovat. Někdy se objevují i tyhle silné, obrovské emoce, které nemohly být vyjádřeny, mimo jiné i proto, že tam třeba byla anestezie. Ale ta reakce tam je – jdu se bránit o život. Většina lidí, kteří mají jizvu, pravděpodobně začne mít emocionální reakci už jen když o tom mluvím. Protože to rezonuje, ten člověk cítí „ach, to je pro mě pravda“. A už tím se něco dává do pohybu, něco se začíná uvolňovat. A to, co chce jít pryč, je v podstatě i to, co pak způsobí, že zase budeme moci rozkvést do radosti a potěšení.
Pokud Tě tato témata zaujala a cítíš, že by ses chtěl/a vydat na cestu hlubšího poznání sebe sama a svého vztahu, mám pro Tebe několik možností, jak můžeš pokračovat:
Pravidelná inspirace
pro šťastný život a vztahy?
Vyplň svůj e-mail a nejnovější články a videa budou chodit přímo do Tvé schránky.