Ve své praxi se potkávám s mnoha ženami, pro které je vztah k jejich mamince složitý. Zažívají z její strany mnoho kritiky, nepřijetí, „kecání“ do života… Své dcery mají tendenci napravovat a opravovat, i když jsou třeba samy už babičkami. Mnoho žen se v přítomnosti své maminky necítí komfortně, i když už mají dávno vlastní rodinu a jsou samy maminkami.
Někdy je už pomyšlení na návštěvu matky nebo jen telefonát s ní nepříjemné. Co mi zase vyčte? Co po mě bude chtít? Na co si bude stěžovat?
Pochopitelně znám i mnoho žen, jejichž vztah s maminkou je krásný a podporující. Schází se spolu na kafe, chodí spolu nakupovat, sdílejí „holčičí“ tajemství. Maminka je pro ně oporou, útěchou a inspirací.
A pak znám ženy, jejichž vztah k mámě nepatřil mezi nejlehčí, mohl být i hodně složitý… a něco dokázaly změnit… Namísto pnutí a hádek při návštěvách a ve společném čase teď zažívají lehkost a lásku. Anebo je pro ně vztah s maminkou alespoň neutrální – už nevystartují na každé její slovo a poznámku.
Vím, že mnoho žen zažívá kritiku tam, kde by si přály cítit laskavost a podporu. A přestože není nemožné, aby se maminka tímto způsobem změnila, je důležité se takového očekávání někde uvnitř sebe vzdát. Pochopit, že zlepšování vztahu s mámou je čistě naše osobní záležitost.
Že ona se dál může chovat jak chce – být odtažitá, být kritická, napomínat nás a chtít nám vstupovat do života způsobem, který není dvakrát příjemný. Neznamená to, že jí DOVOLÍME, aby nám vstupovala do života, jak si nepřejeme. Ale přestaneme čekat, že se změní, že bude jiná. A navzdory tomu všemu si budeme hledat cestu k tomu, jak ji v duchu přijmout. Jak být ve smíru, i když nám toho spoustu chybělo a chybí, vadilo a vadí.
Jedna z věcí, které nám k takové vnitřní změně může napomoci, je vnímání a pochopení jejího vlastního životního příběhu. Můžeme si vzít na pomoc třeba i fotografie z jejího dětství a mládí, a představit si to děvčátko a pak mladou ženu. Jak se cítila? Co prožívala? V co doufala? Co ji posilovalo? Co ji zraňovalo? Díváme se na to, v čem vyrůstala a žila. Jak se k ní chovala její vlastní máma? S čím s musela vypořádat? Co se odehrávalo v jejím životě, když vás porodila?
Často už jenom toto vnese mnoho nových pohledů a uvědomění.
Píšeme v něm mamince všechno, za co jsme jí v našem životě vděčné. Velké věci i drobnosti z dětství, mládí i současnosti. Doporučuji psát alespoň 15 minut, i kdybychom se přitom měly zastavovat a přemýšlet.
Důležité je totiž nejen to, co napíšeme, ale už samotný proces psaní a zaměřování se na to, čím jsme od maminky byly obdarované. I pokud jsme byly v životě jejím chováním zraňované, nepochybně pro nás mnoho udělala! Nosila nás v bříšku, porodila… a pravděpodobně také kojila, krmila, myla, přebalovala… a to už jsme měly štěstí, protože ani to není samozřejmost, a pro někoho končí tento příběh „vztahu s mámou“ samotným porodem…
Dopis vděčnosti je dobré napsat, i když už maminka nežije. Ať už věříme či nevěříme tomu, že ona to „tam někde“ vnímá a cítí, „slyší“. Dopis jí pak můžeme přečíst – poslat za ní ta slova v duchu, pokud to jinak nejde… a ideálně přečíst nebo předat.
Vím, že některé ženy mají z něčeho takového obavy. Jak máma zareaguje? Nebude to zesměšňovat? Co mi na to řekne…? Ale věřte, že upřímně myšlená slova vděku mají obrovskou sílu a otevírají srdce. I kdyby to maminka přešla strohým „tak děkuju“ a ticho. I z takové reakce se totiž dá poznat, že se jí to hluboce dotklo, jen samými rozpaky neví, jak zareagovat…
© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2022
Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!
Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec:
Pravidelná inspirace
pro šťastný život a vztahy?
Vyplň svůj e-mail a nejnovější články a videa budou chodit přímo do Tvé schránky.