Maminkou v cizině

Tento rozhovor vznikl pro časopis MAMINKA (6/2022).

K delšímu pobytu za hranicemi Vás mohou přivést i náhody a nepředvídatelné situace. A o takové nebyla v posledních dvou letech nouze. Denisu s rodinou zastihl lockdown v roce 2020 na Mallorce a jejich život se tak začal ubírat zcela jiným směrem…

Pandemie přivedla spoustu lidí k životním změnám. Vy jste se s rodinou ocitla neplánovaně na Mallorce, je to tak?

Na Mallorcu jsme přiletěli v říjnu 2020 původně na dva týdny, když se v Česku zavřely školy. Starší syn byl v první třídě, jeho mladší bráška ve školce. Vzhledem k tomu, že moje práce (živé kurzy pro větší skupiny lidí) byla už delší dobu nemožná a manžel mohl pracovat odkudkoli, rozhodli jsme se vycestovat za teplem a pracovat a učit se on-line v příjemnějším prostředí.

Pak přišel lockdown, který se stále prodlužoval a s ním i náš pobyt na Mallorce. Cítili jsme se tam jako doma a zpět do uzavřené Prahy se nám nechtělo. Odletěli jsme až v prosinci, ale hned po dvou týdnech jsme se vrátili na vánoční prázdniny. Pak v lednu opět do Prahy, ale brzy znovu na Mallorcu.

Jak jste řešili školní docházku a vaši práci?

Po návratu na Mallorcu jsem se začala poohlížet po škole. Už jsme byli unavení z on-line výuky a taky jsme chtěli, aby kluci netrávili dny za počítačem, ale učili se v živém kontaktu s učiteli a dětmi. I když byl v Česku znovu lockdown, děti na Mallorce celou dobu do škol chodily. Říkala jsem si, že „v září už tady nebudeme“.

Nakonec jsme vybrali mezinárodní školu Escola Global. Kluci díky chůvě z Filipín a mezinárodní školce v Praze uměli dobře anglicky, takže jazykovou bariéru jsme řešit nemuseli. Z dočasného ubytování v Ses Salines jsme se přestěhovali do hlavního města Palma, odkud to do školy máme autem patnáct minut.

Proč padla vaše volba právě na Mallorcu?

To byla shoda náhod. Nejprve jsem chtěla do Portugalska. Kritériem bylo teplejší podnebí, moře a nízké počty nakažených koronavirem. V Portugalsku jsem byla naposledy v roce 1998 a chtěla jsem se tam vrátit. Pak se tam ale zhoršila situace s covidem a vypadalo to velmi nestabilně. Moje kamarádka s rodinou v té době odletěla právě na Mallorcu, tak jsme se nakonec rozhodli stejně, abychom mohli trávit čas společně.

Jinak byla Mallorca mimo moje zorné pole, měla jsem ji zařazenou jako nudnou turistickou destinaci. Přiletěli jsme tam v polovině října, kdy se Mallorca po hodně přísném lockdownu otevírala. V té době byla ještě uzavřená třeba i venkovní dětská hřiště a roušku jste museli mít i na plážové promenádě! Ale fungovaly obchody, kavárny i školy – zkrátka vše, co u nás bylo dlouho zavřené. A moře bylo nádherně čisté a ostrov poloprázdný, protože byl výrazně pozastavený turismus a většina hotelů zavřených.

Patří cestování k vaší práci? Nebo je to spíš touha poznávat cizí země a objevovat vzdálené kultury?

Já i můj manžel milujeme cestování a v době před pandemií jsme vždy několikrát do roka navštívili řadu zemí. Jezdili jsme i za prací a za osobním rozvojem. Vždycky jsme věděli, že „jednou“ budeme žít u moře. Ale natolik miluji svou práci, která dřív byla ve formě živých kurzů soustředěná do Česka, že mi nedávalo smysl kvůli tomu měnit úplně od základů svůj život.

Až covid zamíchal kartami a my teď vidíme, že je možné obojí.

Změnilo se vaše cestování s příchodem dětí?

Kluci jsou na cestování s námi odmalička zvyklí, je to pro ně dobrodružství a obohacení. Místa volíme tak, aby se nám tam líbilo. Změnil se jen způsob ubytování. Už nevybírám dvoulůžkové hotelové pokoje, ale apartmány s pračkou a ideálně dětským pokojíčkem – pokud je to přes Airbnb.

Také minimalizujeme přesuny. S manželem bychom během cesty spíš vystřídali víc ubytování a lokalit, s dětmi z praktických důvodů zůstáváme spíš na jednom místě, odkud děláme výlety. Balení a vybalování, zvlášť když kluci byli menší, zabralo spoustu času.

Co je podle vás specifické pro život na Mallorce?

Hodně lidí je tady ve stejné životní situaci jako my – na Mallorcu přišli v uplynulých pár letech, protože si pro sebe a děti přáli svobodnější život. S takovými sdílíme podobný příběh, proto jsou nám blízcí. Takto jsme si našli přátele mezi přistěhovalci z Německa, Skandinávie, Kanady, Polska, Ukrajiny.

Samozřejmě známe Mallorčany i cizince, kteří tady žijí delší dobu a nastálo, ale nejvíce se přátelíme s těmi, kteří jsou na tom stejně jako my.

Cítíte se na tomto ostrově už „jako doma“?

Až díky delšímu pobytu na Mallorce a rozhodnutí tu žít minimálně v dalších letech „natrvalo“ nám ještě víc začínalo docházet, jak silnou máme vazbu na Česko a vše s ním spojené. S odstupem vnímáme mnohem výrazněji krásu všeho českého a slovanského. Jak tomu rozumíme každou buňkou v těle. Nejen řeči, ale i mentalitě a výrazům v tváři. A pak jsou tu velmi silné vazby na lidi, které v Česku máme. Rodina, přátelé i lidé, se kterými jsme spjati pracovně. Začala jsem vidět a oceňovat, že tyto vazby trvají desítky let.

Když přijedete žít do ciziny, nemáte kolem sebe lidi, kteří si spolu s vámi pamatují, co se dělo před desítkami let. Začalo mi docházet, jaký dar je ta společně prožitá historie, kolektivní i individuální. V tomto smyslu pro mě Mallorca zatím takové „doma“ není, protože vazby na lidi i místa jsou i po těch letech stále nové, i když se stále prohlubují, a noví přátelé nám během pobytu v České republice chybějí. Španělsky rozumím jen lehce, takže šum mluvení na ulicích a v kavárnách je něco úplně jiného, než když rozumíte každému slovu.

V tomto ohledu se cítím víc než na Mallorce „jako doma“ v Německu, kde jsem během studií pár let žila. Německy mluvím perfektně, rozumím německé řeči i mentalitě.

Jak to vnímají synové?

Dva roky je pro dítě přece jen docela dlouhá doba. Naši kluci si změny spojené se střídáním prostředí užívají, jsou teď doma v Čechách i na Mallorce. I když jasně vidím, že vazba na Čechy i pražský byt je mnohem silnější. Náš domov v Praze je pro nás stále pevná základna, a to právě i díky té prožité historii. V Česku jsou místa, která znají doslova od narození.

Je vtipné, že našemu staršímu synovi říkáme od narození Pedro, přestože má v rodném listě Petr. Ale španělská verze nám na něj zkrátka sedla víc. A to jsme nevěděli, že ve Španělsku budeme jednou žít. Teď střídají mezinárodní školu v Praze a na Mallorce.

Jsou přechody mezi nimi komplikované, nebo probíhají plynule?

V obou školách se vyučuje v angličtině. Třeba matematiku se kluci učí v české mezinárodní škole v češtině i v angličtině. Samozřejmě jsem ráda, že v české škole mají češtinu, kterou v průběhu měsíců na Mallorce doplňujeme párkrát do týdne skrz on-line výuku. Chci, aby češtinu měli na dobré úrovni, protože je to jejich mateřština a aby mohli v budoucnu studovat i na českých školách, budou-li chtít.

I na Mallorce mají ve škole jako hlavní jazyk angličtinu, takže se pomaleji učí španělsky, což je trochu škoda. Doufala jsem, že jazyk vstřebají třeba do roka – ale to by museli být v klasické, a nikoli mezinárodní škole. Takhle mají španělštinu a katalánštinu (ano, povinně i katalánštinu) jako jazyk několikrát do týdne. Výuka v mezinárodní škole na Mallorce je projektově zaměřená, což se mi líbí, a prostředí nesmírně přátelské.

Na obou školách cítím, že učitelé dělají svou práci srdcem, se skutečným nadšením a s láskou k učení i dětem, a to považuji ve vzdělávání za klíčové.

Jaká je situace v současné době? Jste více na Mallorce, nebo v Česku?

Protože máme silnou vazbu na Čechy a moje práce „naživo“ s lidmi zase ožila, rozhodli jsme se nakonec pro režim půl napůl. Od listopadu jsme na Mallorce a od dubna tady.

Sice jsme plánovali, že do Čech budeme jezdit jen na léto, nakonec jsme ale cítili, že potřebujeme být v Praze víc. Aktuálně máme naši „českou sezonu“ a já si život v Česku a vůbec ve střední Evropě užívám mnohem víc než kdy předtím. Právě tím, že to přestalo být tak celoročně samozřejmé, je pro mě vše v Česku ještě mnohem krásnější a vzácnější.

Navíc pro mě právě začíná období, kdy velká část mé práce probíhá ve formě živých setkání a seminářů, a za to jsem velmi vděčná. S chladnějšími měsíci pak opět půjdeme více do on-line podoby.

CHCEŠ SI TAKY SPLNIT SVÉ SNY?

Nebo vůbec OBJEVIT, co to pro Tebe je, po čem opravdu toužíš, a co Ti dává SMYSL žít?

Obojím Tě provedu v programu JAK ŽÍT SVÉ SNY – online kurzu s okamžitým přístupem:

Tento rozhovor vznikl jako podklad k článku pro časopis MAMINKA (6/2022) a můžete si ho přečíst ZDE.

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2022

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!

Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec: