Před 100 lety jsme byli společensky v přelomovém období. Muži a ženy tehdy měli ještě jasně vymezené pole. Nepotkávali se ve školách ani na pracovišti, až na výjimky. Tehdy se ještě věřilo, že studium se pro ženy nehodí, a že by měly být doma a věnovat se dámským aktivitám.
Už o pár let později začalo být ve světě vše jinak, a masivní společenskou proměnu přinesla i druhá světová válka. Po ní už práce žen nebyla otázkou volby, ale zpravidla byla samozřejmostí i nutností.
Znamená to, že během pár desítek let uspořádání společenských rolí, které fungovalo v různých obměnách po celá tisíciletí, vzalo od základu za své. Před padesáti lety už byly smíšené školy i pracovní kolektivy něčím, co jsme považovali za samozřejmost.
Spolu s tím se otřáslo i mnoho společenských jistot. A trend neutralizace ženských a mužských rolí se dále prohlubuje. Nejenže současné ženy chodí do práce, ale i současní muži zůstávají se svými potomky na rodičovské dovolené. To by před 100 lety nikdo nepochopil, ani neumožnil! A i před 50 lety by to byl společenský výstřelek, u kterého by si mnozí klepali na čelo, stát by nic takového příspěvky nepodporoval a znamenalo by to určité vyčlenění se ze společnosti a toho, co je “normální”.
Zatímco se muž před 100 lety mohl opřít o jistoty struktur, ve kterých se má pohybovat, co je jeho role a co je role ženy, před 50 lety se toto pevné nastavení začalo lámat. Hippie éra, muži s dlouhými vlasy, květinami a mottem LÁSKA, NE VÁLKA.
Spolu s tím, jak se muži otevírali citu a žili “tady a teď”, je přirozené, že ženy začaly přebírat větší a větší zodpovědnost ve strukturách, které dříve obsazovali muži. Těhotnou ženu může zneklidnit, když otec dítěte neví, jak se bude zítra cítit a zda na rodinu bude chtít vydělávat. A tak spontánně přebírá kontrolu. A vstupuje do rolí, které dřív byly tradičně mužské. Orientací na výkon a na cíl. Disciplínou a přebíráním zodpovědnosti – často nejen za dítě, ale i za jeho otce…
V tomto ohledu pak můžeme mluvit o obrácené polaritě muže a ženy. Jinovější, jemnější muž a disciplinovaná, zodpovědná, na cíl orientovaná žena. On do větší míry přebírá cit, ona rozum.
S porevolučním uspořádáním se otevřely nové svobody a nové možnosti. A v současné době stále dobíhá fakt, že někdy nevíme, jak s těmi svobodami naložit. Jak najít své místo a svůj směr, když si můžeme vybrat?
Současný muž už nemůže spoléhat na definici zvenčí, a potřebuje si svou pevnost, hodnoty a směr, víc než kdy jindy, vybudovat zevnitř.
Před sto lety to mohly být jasné společenské tlaky – kam muž patří a nepatří, co má a nesmí dělat. Dnes je to ovšem právě absence jasně artikulovaného společenského vymezení. Muž svou roli ve světě potřebuje najít, a může si ji zvolit. Dříve ji měl jasněji danou. Tak jako nemusí být snadné se přizpůsobit, může být pro mnohé ještě větší peklo právě možnost si vybrat.
Muž hlava rodiny – tento výraz máme velmi zažitý, a současně víme, že dnes už často neplatí. Zatímco před sto lety to byl muž, kdo rodinu musel zajistit, je dnes nezřídka žena tou, kdo rodinu nejen řídí, ale i finančně zabezpečuje.
Současně žena potřebuje svého muže respektovat, tak jako on potřebuje cítit její obdiv. V tom může být soudobé nastavení společenských struktur výzvou. Někdo si možná vzpomene na lakonický výrok “Neživíš, nepřepínej (televizi)!” Kdo živí, rozhoduje.
Jak má muž najít svou sílu, když se o hmotné zabezpečení rodiny stará žena?
Dnešní muž má prostor si jen tak hrát, nemusí za nic bojovat, nemusí usilovat… a to je pro něj peklo. Muž potřebuje překonávat výzvy; jen tak se rodí jeho skutečná síla a zasloužená hrdost na sebe sama.
Když půjdeme do extrému, ztrácí muž chuť do života. On totiž nic nemusí. A tím pádem nemusí ani za nic bojovat a překonávat se. Z jakéhokoliv nepohodlí je snadné vyklouznout. Ať už je to náročný vztah nebo náročná práce.
Současná žena může vychovávat děti i bez jejich otce. S podporou státu a možností pracovat to zvládne sama. A mnoho mužů od svých partnerek skutečně odchází, třeba ještě v průběhu těhotenství. A dál žije svým mládeneckým životem. Pokud platí výživné, nebývá to nad jeho možnosti. Zkrátka ten dříve za samozřejmost branný tlak postarat se a zabezpečit dnes již neplatí.
Přesně vystihuje, co se snažím popsat. Dotýká se mužů, ale i žen. Muži to mají o něco snazší, protože nejsou těmi, kdo rodí. A minimálně v prvních letech života bývá v drtivé většině případů dítě spíš s matkou, než s otcem (pokud by se mělo rozhodnout buď – anebo).
V dnešním světě zažíváme tolik možností a tolik svobod, že se nechceme vázat. Zdráháme se trvale připoutat k jednomu místu, k jedné práci, ale i k jednomu člověku. Protože jinde bychom přece mohli zažít víc… Protože to, co už známe, nás po určité době přestává bavit…
Díky tomu máme možnost nejen více poznat, ale i o mnohé se ochudit. Poznání je širší, ovšem zůstává na povrchu. Pokud si sami nedáme práci, přicházíme o hloubku poznání a vnitřní transformace, které se dějí na základě toho, že neměníme okolnosti, ale sebe.
Vzhledem k tomu, že jsou ve společenském poli stále aktivně přítomné informace o nerovnosti na trhu práce, v platovém ohodnocení i v politickém zastoupení, o rovnosti jako takové se mluvit nedá.
Je to ovšem, dá se říct, soudobý ideál, kde muži a ženy mají stejná práva. Stejnou svobodu volby a šance na pracovní místa a politické funkce. Ovšem i stejné právo na výchovu dětí apod.
Zatímco dříve po rozvodu dítě víceméně automaticky připadlo matce, dnes je trend jiný. Rodiče si dítě po rozvodu běžně dělí “fifty fifty” ve střídavé péči. A výjimkou nejsou ani případy, kdy se soud staví na stranu otce.
Jeden z důsledků, o kterém moc nechceme slyšet, je i tendence přijít jako muž „o koule“. Současný muž musí být pozorný, aby se neprojevil moc dominantně. Aby na něj nemohlo padnout podezření z harašení. Aby nebyl moc agresivní a bojovný. Aby nikoho neurazil.
A ženy si naopak zvykly být v jangových rolích – rozhodovat, nést zodpovědnost, mít tah na branku, analyzovat namísto procítit…
Větší jemnost u mužů a větší průraznost u žen nemusí být na škodu, pokud ji automaticky nepřenášíme do všech oblastí života. Mnoha partnerům ovšem toto uspořádání nedělá dobře v intimním životě. Když je žena tou, která vede, vydělává a rozhoduje, je dost velká šance, že dříve či později se se svým mužem přestane potkávat v intimním životě.
Buď musí být on více maskulinní než ona, nebo je naopak jemný – aby měli polaritu. Ona je víc jang, on je víc jin. A to ženu dříve či později unaví. Přijdou chvíle, kdy už nechce být tím tahounem a nést za vše zodpovědnost. A touží se opřít o sílu svého muže. Intimita odumírá, protože její energie je víc rozhodná a penetrující než jeho.
V současné době jsou ženy trénovány žít na základě mužských principů už od školy – sedět v lavici, smět se proběhnout ve vymezených intervalech, myslet namísto cítit, být rozumné a disciplinované, podávat výkony. Když přibližně před sto lety začaly ženy dobývat univerzity, vstoupily do světa, který byl dříve výhradně mužský. Vytvořený muži a pro muže. A v tomto mužském světě vědy to zvládly. Na tom není nic špatně.
Špatně to začíná být ve chvíli, kdy je žena odtržená od svého těla a citu. A to se dnes často děje. Na bolest si vezmeme prášek. Na menstruaci hormony. Nervy si uklidníme nějak podobně. Únavu zaženeme povzbuzovačem. A tato nerovnováha se dříve nebo později projeví.
Dnes se již nikdo nepozastaví nad tatínkem na dětském hřišti, nad tatínkem s kočárkem nebo nosítkem. Muži jsou v současnosti mnohem více se svými i velmi malými dětmi, než dříve. Pokud si vedle toho zachovají svůj mužský svět a sílu, vnímám tento trend jako velmi pozitivní. Děti by měly znát své táty a nemít je jen jako pány, kteří ráno a večer proběhnou bytem.
Co svět světem stojí, vždycky jsme potřebovali nějaké škatulky. Pomáhají nám se ve světě zorientovat. A genderové stereotypy se odvíjejí od toho, co kolem sebe vidíme. V našem bezprostředním světě – rodina, přátelé…, ale “učíme” se i z televize, reklamy, časopisů… Současná doba je zajímavá tím, že máme více modelů na výběr.
Odráží se to i v módě – o té současné se nedá říct, že by byla něčím sešněrovaná. Zatímco byla doba minisukní, doba dlouhých sukní, doba kostýmků, doba netopýřích rukávů… dnes si můžete obléct COKOLIV z výše uvedeného, a stále jste in.
Dokonce i v pracovním prostředí bývá mnohem větší svoboda, a mnoho firem má kulturu, kde po vás nebudou požadovat saka, kostýmky ani lodičky. Do Národního divadla se sice ještě hodíme do gala… ale jinak ve světě oblékání zažíváme více svobody než jakákoliv doba před námi.
A tak jako si více můžeme určovat v oblečení, máme více svobody i s ohledem na genderové role.
Jako muž můžete být tradičně maskulinní “tvrďas” s upřeným pohledem, ale můžete být i citlivý chlapík, který navíc ráno před zrcadlem stráví víc času než jeho partnerka.
Jako žena můžete být romantička v dlouhé krajkované sukni s rozevlátými loknami, nebo strukturovaná žena v business kostýmku s pečlivě sčesaným ohonem. Nebo můžete být cokoliv mezi tím, a mnohem víc. A to je ta soudobá pestrost.
Nicméně při tom všem stále nějak víme, co to je “mužský a ženský ideál”. A tady nás ovlivňují tradiční obrazy ženy – matky a muže – živitele. I když to, jak žijeme svůj život, může být tomuto modelu na hony vzdáleno, pořád ještě víme, o čem je řeč…
Myslím, že jedním z trendů současné doby je touha po větší otevřenosti a upřímnosti. Zatímco dříve se za nejlepší možný přístup považovalo Plzákovo “Zatloukat, zatloukat, zatloukat!”, je dnešní tendence “mluvit a rozebírat”.
I v českých knihkupectvích už koupíte literaturu o polyamorii, kde najdete návody na to, jak co nejlépe proplout skrze úskalí otevřených vztahů. A jak žít opravdu svobodně a současně v upřímnosti. Žít v jednom vztahu je z pohledu polyamorie vnímáni jako ztráta, jako omezení. Vždyť bychom svou lásku neměli limitovat na jednoho člověka. A současně bychom miláčka neměli omezovat, pokud jeho srdce zahoří pro někoho jiného.
Tedy by se dalo říct, že ještě před pár desítkami let byly nevěry tabu, o kterém se sice často vědělo, ale nemluvilo, dnes se o podobných tématech mezi některými milenci více otevřeně diskutuje. “Víš, já tě miluju, ale jeho / ji taky miluju… budeme se mít rádi všichni dohromady… ano, vím, že žárlíš, ale to společně zvládneme a zpracujeme…”
O takovém rozhovoru by se našim rodičům nebo prarodičům nemohlo snad ani zdát 😉 Zda se jedná o trend pozitivní nebo negativní, to si musí zodpovědět každý sám…
Článek si můžete přečíst zde
© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2018
Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!
Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec:
Pravidelná inspirace
pro šťastný život a vztahy?
Vyplň svůj e-mail a nejnovější články a videa budou chodit přímo do Tvé schránky.