On line Sumit Ženy ženám – rozhovor s Denisou Palečkovou

Na co chcete v projektu poukázat?

V okruhu tématu, které reprezntuji – ženská sexualita – chci především poukázat na to, jak je tato propojená se všemi dalšími oblastmi života. Že sexualita má daleko více souvislostí než „jen“ vzrušení a rogasmus, a že se o nich dozvídáme zoufale málo. Nehledě na to, že nám chybí i praktické vzdělání k sexualitě, znalost, jak funguje naše tělo, partnerovo tělo, jak v sobě a v něm rozprousit energii… Z tradice studu a pocitů viny, souvisejícími s vlastním tělem, se často nedostaneme ani k opravdu pozitivnímu přijetí vlastní tělesnosti, natož jejího zkoumání a rozvíjení.

V okruhu tématu, které reprezntuji – ženská sexualita – chci především poukázat na to, jak je tato propojená se všemi dalšími oblastmi života. Že sexualita má daleko více souvislostí než „jen“ vzrušení a rogasmus, a že se o nich dozvídáme zoufale málo. Nehledě na to, že nám chybí i praktické vzdělání k sexualitě, znalost, jak funguje naše tělo, partnerovo tělo, jak v sobě a v něm rozprousit energii… Z tradice studu a pocitů viny, souvisejícími s vlastním tělem, se často nedostaneme ani k opravdu pozitivnímu přijetí vlastní tělesnosti, natož jejího zkoumání a rozvíjení.<!–more–>

Od dětství jsme trénováni k tomu, že pohlaví a nahota je fuj. Tenhle kód si nese t=měř každý, kdo vyrůstá v naší společnosti. A pochopitelně je nedílnou součástí i našeho dospělého života a sexuality. Někde podprahově tam tahle zpráva stále je. Proto vidět ztopořený penis je nevhodné, pohlaví je chápáno jako něco vulgárního, pormo je sledováno potajmu atd.

Navíc ženy k tomu často ještě řeší svůj vzhled – posuzují svoje tělo, které se jim nezdá dokonalé, a stydí se ho ukázat. Při milování pak neřeší ani tak to, jak se cítí, ale to, jak vypadají, zda se partnerovi líbí, co mají schovat apod. A pak, jak to udělat, aby se partner cítil dobře. A přemýšlí, jak by se měly projevovat, aby partner byl spokojen. Jak by měly vypadat, jak se hýbat, jak sténat – aby byly oceněny jako přitažlivé ženy.

A přitom co muže přitahuje nejvíce je právě autentická rozkoš ženy, její tělo překypující potěšením, blažeností a láskou – protože jedno je propojené s druhým. To dává mužům energii do života, to je motivuje, to je naplňuje. Většina českých žen ale toto nechápe, a proto si dělá starosti s tím, zda se budou líbit a jak se cítí ten druhý. Klíč je ovšem v tomto případě v rozvíjení vlastní radosti a potěšení.

A když se dotáváme k této „kapitole“ – až tady se najednou ve vědomí objeví všechno to, o čem jsem psala v horních odstavcích. Za tím stojí stovky let tradice, kdy se naši předci učili, že cítit potěšení je nepatřičné. Není to tak dávno, vo vědecká diagnóza zněla, že ženy nemohou prožívat orgasmus – že je to biologicky dáno. A ty, které prožívaly, byly označeny za čarodějnice a upáleny.

Proč? Protože sexualita je pramen naší osobní síly, kreativity a svobody. Když žijeme ve strachu a nevěříme si, lépe budeme poslouchat. Když je přibržděna naše sexualita, zaškrtíme i plamen své životní energie. Nemáme jiskru, cítíme únavu, celkově jsme „bez života“ a máe tendenci se řídit a doplňovat věcmi zvenku. Představa divoké, nepoddajné ženy, která má svou vlastní moudrost a znalosti, byla ještě před pár stovkami let pro společnost tak děsivá, že za to takové ženy hořely na hranici.
Přestože dnes žijeme s pocitem sexul’ální svobody – vždyť se přece v každém časopisu píše o sexu atd. – toto dědictví máme hluboce pod kůží, a přiškrcuje plamen našeho ohně, spontaneity a radosti v intimních chvílích.

Proto se velká část z nás teprve musí učit sexualitu prožívat jako něco přirozeného, krásného, posilujícího. A spolu s tím zjišťovat, že vlastně nevím, co se mi líbí, co rozproudí moje tělo a přnese radost do duše. Nebo že necítím – že moje tělo či moje vagina nereaguje tak, jak bych si přála. Že doteky nezpůsobují potěšení, a nevím, co s tím dělat.

Užen je zpravidla klíčem k „léčení“ snížené citlivosti, necitlivosti či bolestivosti na dotek projevování potlačených emocí. Pocitů, které se nehodí mít, nehodí prožívat a už vůbec nehodí vyjadřovat. Až když se žena s přátelí s tím, co cítí, a naučí se emoce prožívat a uvolňovat jako produ energie v těle – bez boje, potlačování či lpění na nich – stává se průchozí i pro proudy rozkoše a blaženosti. Velká část žen prochází emočním uvolněním, ab pak objevila netušené hloubky vlastní sexuality. Neprojevené pocity působí jako žába na prameni – na prameni naší vášně, energie a skutečné radosti ze života.

Proč jste se k projektu připojila?

Abych mohla více ženám přiblížit často netušené souvislosti lidské sexuality, a jakoou roli hraje v našem životě. Řada starých kultur a tradic pracovala s posvátnou dimenzí sexuality – využitím této magické síly pro osobní rozvoj i pro posílení vlastních záměrů. Tento magický aspekt sexuální síly je v naší kultuře nepříliš známý. Nicméně téměř každý, kdo v životě něčeho dosáhl a má ve společnosti určitý vliv, vědomě či nevědomě využívá sílu sexuality. Napoleon Hill ve své knize „Myšlením k bohatství“ věnuje jednu kapitolu právvě sexualitě, a vysvětluje, jak souvisí s naším duševním i hmotným bohatstvím.

Proč myslíte, že má smysl ženy podporovat v jejich osobním růstu?

Vyrůstáme ve společnosti, která nás odmalička trénuje v analytickém mylšení, struktuře, posloupnosti po časové ose, zaměření na výkon a cíl⦦ to jsou všechno mužské kvality. Naopak plynutí, cítění, intuice, chaos… jsou často chápány jako podřadné kvality. O ženských emocích se často mluví výsměšně a s despektem. Přitom jsou často cenným ukazatelem skutečnosti, upozorňují nás na důležitá fakta – my se je však učíme ignorovat a potlačovat („Nebreč nemáš důvod!“). Proto je o to víc důležité, aby ženy pochopily, jak hluboké jsou jejich dary, a naučily se tyto vrozené kvality využívat – zcela praktickým a přínosným způsobem. V buddhistické tradici se říká, že žena je spojena s prostorem – díky tomu také z prostoru „chytá“ informace – proto „ví“ o věcech, které neviděla, které nejsou rozumově zdůvodnitelné. Věda nás však trénuje v tom, že co nedokážeme logicky racionálně zdůvodnit, nemá hodnotu. Podobných případů je mnoho. V současné době ovšem mohutně sílí produy obnovení a praktického využití ženských kvalit – čím dál více si uvědomujeme jejich hodnotu pro společnost. Osobní růst ženy vnímám zejména v návratu do vlastního středu. Vyskočit ze začarovaného kruhu dělání, dosahování a potlačování se na úkor toho („bolí mě hlava, vezmu si brufen a jedu dál…“). Spočinout v tom, co už zde dávno je, a z hloubky tohoto pochopení, moudrosti a lásky přispívat světu.

Myslíte, že projekt osloví všechny ženy?

Díky širokému spektru témat, kterými se v projektu zabýváme, nepochybně každá najde důležité odpovědi a inspiraci na určité otázky svého života. Projekt pokrývá témata, která se týkají nás všech – menstruace, sexualita, porod, jak vše časově zvládnout, jak pracovat s emočním přetlakem či vyprahlostí, jakou roli pro nás má společenství a podpora žen ad. …- a přináší poznatky o tom, jak starodávnou moudrost zcela konkrétně a prakticky využít ve svém každodenním životě. Proč by měly ženy projektu důvěřovat? O moudrost, poznatky a zkušenosti se zde dělí přední expertky ve zvoleném okruhu témat. Jejich znalosti jsou prověřené zkušeností – jejich vlastní, a tisíců dalších žen, se kterými ve své praxi pracovaly a pracují. Lektorky do projektu vstoupily s tou nejlepší motivací – podělit se s co největším okruhem žen o to, co jim usnadnilo život, co podporuje je i jejich okolí, jak prožívat více lehkosti a radosti. Proč se ženy bojí změny? Změny se bojíme jednoduše proto, že staré návyky nám poskytují určité bezpečí. Fungujeme podle toho, co jsme se naučily, že je „správně“ – a učíme se na vědomé i podvědomé úrovni. Přejímáme zvyky a tradice od svých rodičů a ti zase od svých atd. Přejímáme tedy určité modely a vzory, které pro nás ovšem mohou být limitující, nikoliv podpůrné. Strach ze změny je jen strach opustit to, na co jsme si zvykly. Někdy to však znamená, opustit vězení. Spolu s tím se může objevovat nejistota a strach: bude to jinak vůbec fungovat? Kdo neduělá potřebné kroky, ten to nezjistí.

Co myslíte, že českým ženám nejvíce chybí?

Jako první mě napadlo sebevědomí. České ženy jsou hodně zaměřené na to, jak potěšit druhé, jak vyhovět, jak se postarat o rodinu. Češky jsou krásné a moudré ženy, velmi uznávané ve světě pro svůj šarm, ženskost a schopnosti. Máme však sklony se podceňovat, neuvědomovat si svoje kvality a dary.

Kdy je podle vás žena nejkrásnější a nejšťastnější?

Kdybych to měla shrnout do něčeho jednoduchéhe: žena je nejkrásnější, nejšťastnější a nejvíc ve své moudorsit a síle tehdy, když je v lásce. Jeden z mých učitelů, David Deida, to shrnuje lakonicky: Žena je láskou. Naším úkolem je cítit, milovat, ztělesňovat lásku. To však neznamená vždycky být milá a sladká. Láska může vypadat i jako uragán, když je za uragánem dobrá motivace – někdo například může potřebovat protřást, aby se probudil – a sladký úsměv je zcela vedle. Nebo potřebujeme někoho ochránit – také nebudeme nenápadně milé, ale nekompromisně rázné. I to je láska.

Proč si spousta žen tak málo věří?

Je to hodně dané výchovou a tradicí. „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě…“ Jako Češi jsme se učili nevyčnívat – obzvlášť generace odchované komunismem. Vzpomínám na svá studijní léta – prostředí české univerzity mi dávalo pocit, že jsem malé kolečko v soukolí, a můj názor nemá velkou váhu. Že se musím řídit tím, co ostatní už vymysleli a sepsali. A že moje studentské práce jsou jen taková cvičení do šuplíku. Když jsem pak studovala v Německu, diky prostředí a profesorům jsem měla pocit, že svou prací mohu i jako student vytvořit něco hodnotného, co bude mít pro společnost význam. Podobnou zkušenost jsem sylšela od řady dalších z mé generace, kteří odešli alespoň na rok do zahraničí. Školský systém tedy má výrazný podíl. Na semináře ke mně dnes chodí ale již i generace dnešních dvacátníků, a mám pocit, že jsou jiní: kreativnjěší, sebevědomější, více si věří a jsou více sví. Školství je jedna ze součástí systému. Lékaři a nemocnice – další systém. Kolegyněmi zmiňované porodnictví – s rodící ženou je často zacházeno jako s nesvéprávným pacientem, který by měl držet hubu a krok. To se táhne celým lékařským systémem. I zde figurují laskaví a „osvícení“ lékaři, které své pacienty informují a zahrnují je do rozhodování nad zákroky, které se budou dít na jejich těle. Stále je to však menšina. Systémy se mění pomalu a ztuha.

Co vám osobně dodává sílu v životě?

Silným motorem je pro mě to, že mohu svou prací přinášet užitek ostatním. Pozitivní změny na lidech doslova vidím před očima. Raduji se z toho, když do života ostatních vnáším inspiraci a naději, ukazuji „nový“ svět, nové možnosti, nové cesty. A dále i praktické kroky, jak svou současnou realitu přeměnit. Hodně radosti a podpory do života pro mě znamená i můj partner. Baví mě tvoření a cestování, uklidňuje a posiluje mě voda – velká jezera, moře. A dále jsou to návyky, které jsem získala od své maminky a babičky. Obě mi vždy ukazovaly tvůrčí přístup k tomu, co se děje kolem. Když nefungovala jedna cesta, hledaly jinou. Měly pozitivní přístup k životu. Kolem sebe viděly možnosti. Radovaly se z maličkostí a pomáhaly druhým. Díky jejich vzoru jsem řadu kvalit a návyků zcela přirozeně přejala. Za to jsem jim vděčná.

Co pro vás znamená pojem spokojená a naplněná žena?

Zase bych řekla: žena v lásce. Tím nemyslím nutně romantickou lásku, i když ta samozřejmě napomáhá. Ale když žena začne objevovat a žít lásku v sobě a skrze sebe. Řada žen do tohoto prožitku spontánně vstupuje v průběhu těhotenství a porodu – pokud vše probíhá přirozeně a beze strachu. V této době naše tělo funguje na „ženskost“ na 200%. Ženy, které byly zvyklé plánovat a řídit, mohou být zaskočené tím, jak najednou nelze kontrolovat téměř nic: tělo si dělá, co chce. Pokud s tím bojujeme, zažíváme frustraci a utrpení, často i fyzické nepohodlí a bolesti. Jakmile se ale otevřeme do proudu prožívání, který nás prostupuje, a odevzdáme se mu, je to zážitek blaženosti a lásky. Proto vidíme tolik žen, které v období těhotenství a porodu tak září – zkrásní. To je to, čemu říkám „být láskou“. Tuto kvalitu v sobě máme. Když jí dáme prostor – a někdy to znamená uvolnit ji ze suti povinností, úkolů, kontroly, sebekontroly a napětí – prožívám vše s lehkostí, měkkostí a určitým požehnáním. Každý okamžik je dar. Je to bytí bez úsilí, kdy se události řetězí zcela jiným způsobem, než jsme v „úkolovém režimu“ zvyklé. Silným a magickým