Pokud bereme život jako šamanskou cestu, dají se ostré zvraty očekávat

Tato slova napsala má učitelka Elena Tonetti-Vladimirova (tvůrkyně Přepisu limbického otisku) poté, co přišla před pár dny při požáru v Kalifornii o veškerý svůj majetek. Ona sama odešla v pyžamu a mezi plameny a kouřem, kde nebylo na krok vidět, odjela do bezpečí. 

Uprostřed všeho chaosu daného situací, ve které se právě nacházím, cítím hluboký mír a vnímám úžasný pocit otevřeného prostoru a zapomenuté úrovně absolutní svobody.

Stalo se to, protože jsem přežila, z ohnivého tunelu jsem vyšla celá, nezraněná. Město Paradise už ale neexistuje…

Jsem ještě zmatená, ve stavu naprosté nejistoty, cítím se jako nahá (ve skutečnosti jsem ještě pořád v pyžamu, protože jsem zatím neměla příležitost sehnat něco jiného)… Ale v mém srdci je jas, hluboký vděk a živost. Mé tělo bude potřebovat nějaký čas, aby se zotavilo, protože jsme se příliš nadýchali kouře. Fyzicky se cítím zraněná a zranitelná a je třeba učinit spoustu rozhodnutí, což mne bude stát spoustu energie. Ale tento obnovený pocit svobody a otevřenosti je tak skvostný! Už jsem na něj zapomněla a neměla ani ponětí, jak hluboko je ve mně uložený, pod vahou povinností, cestovních plánů a jiných životních úkolů.

Dříve jsem měla intelektuální koncept iniciace ohněm. Nikdy jsem však neměla představu, jaké to je doopravdy – až teď mám fyzický referenční bod (koncept, se kterým Elena pracuje ve svých technikách – pozn. překladatele). Teď jsem to prožila. Za pár krátkých hodin jsem se změnila z někoho, kdo měl všechno, na osobu, která nemá nic. Pokud ale bereme život jako šamanskou cestu, dají se ostré zvraty očekávat.

Na Tranquil Drive v Paradise v Kalifornii jsem si žila velmi pohodlně. Byla to má skutečná fyzická adresa. Byla jsem možná až příliš spokojená, myslím, že mnohem déle, než bylo přijatelné pro mou Duši. Vzpomínám si, že asi před týdnem mě napadlo, jestli je v pořádku shromažďovat tolik věcí. Že jich mám mnohem víc, než je nezbytně nutné a rozhodla jsem se drasticky snížit jejich objem. Upřímně řečeno, celé město Paradise bylo ztělesněním amerického zvyku shromažďování věcí. Mělo víc obchodů se starožitnostmi na obyvatele než jakékoliv jiné město v Americe… Možná byl požár jenom způsob, jak se zbavit nepořádku? Uvědomuji si, že to je kacířská myšlenka, duchovně nesprávná vzhledem k ohromnému moři smutku, který oheň způsobil…

Ale neříkám to jako divák – jsem člověk, jehož krásné, exkluzivní, velké, ručně zpracované, velmi drahé, milované sbírky oděvů, obuvi, šperků, dekoračních předmětů apod. lehly popelem. Možná to právě teď pomůže někomu jinému zbavit se svého nepořádku z vlastní vůle? Já neměla šanci popadnout ani svůj pas, kartáček na zuby nebo byť jen jediný ze svých klenotů…

Uvědomte si prosím, že nejde jen o zbavení se majetku, je to o zavrhnutí celého životního stylu, o uvolnění prostoru pro vztahy, dívání se z očí do očí, držení se za ruce, zkoumání duše – pro ty důležité věci. Osvobození části naší mozkové kapacity a pozornosti zaneprázdněných Netflixem, Facebookem a Youtube. Jde o to, že si uvědomíme, co se děje kolem nás tak, abychom se z toho nechtěli zhroutit nebo někam utéct. Prosím. Možná máme ještě šanci. Město Paradise bylo jako stvořené pro požární katastrofu, vedly z něj jen tři úzké cesty… Plánoval ho někdo, kdo u toho evidentně moc nepřemýšlel. A je mi záhadou, proč mě to nenapadlo, už když jsem se tam stěhovala.

Anebo to možná nemá nic společného s „věcmi“… Možná je to jen následek mé práce s generačním traumatem a DNA paměť nahromaděná z tisíců lidí, s nimiž jsem pracovala, a kteří si zpracovávali svůj strach z upálení na hranici? Nebo je to možná všechno dohromady, kulminující v těchto těžkých časech? Dnes je také 11.11., den výročí odchodu mého otce.

Teď k těm praktickým věcem, mám na své čtenáře dotaz: nevíte vy nebo někdo z vašich známých o nějakém místě, kde bychom mohli zůstat několik měsíců do doby, než nám pojišťovna vyplatí pojistku? Třeba máte druhý dům, který není z nějakého důvodu pronajatý? Musí to být v USA, protože momentálně nemám cestovní pas. Mám s sebou svoji 85letou matku, která má velmi lehké spaní a potřebuje proto soukromí, ne třeba jenom gauč v obývacím pokoji. Jsem pokorně otevřená vaší podpoře – finanční, fyzické, mentální atd. Na mých webových stránkách se nachází dárcovské tlačítko www.BirthIntobeing.com
Pokud se na to cítíte, tady je možnost vylepšit si svoji karmu.

Moje matka je emočně zničená, ale snaží se být silná, jsme na bezpečném a krásném místě v domě našeho přítele v Oregonu, zhluboka dýcháme, aby se nám co nejvíce čistily plíce, ale nechci zneužívat jeho pohostinnosti. Potřebujeme najít dočasné bydlení, abychom neohrožovaly chod jeho rodiny, po dobu, než vyřešíme naši situaci jiným způsobem a trvaleji. Chico, 16 mil od Paradise, je momentálně příliš toxické. Jeho větší část je již mimo ohrožení (některé části byly evakuovány a shořely). Není tu žádný vzduch, žádná obloha, téměř žádné denní světlo. Doufejme, že se neotočí vítr, který by oheň přihnal zpátky. Mé děti jsou v pořádku, kempují v Bay Area, můj drahý přítel David je také v pořádku. Máme se dobře, jsme živí a plní naděje!

Děkuji vám všem za to, že jste součástí mého života. Jsem velmi vděčná za úžasnou síť propojených srdcí po celém světě, které je mi ctí být součástí! Vaše velkorysá odezva na můj předchozí příspěvek udržuje mého Ducha – cítím tolik Lásky, Požehnání, emoční podpory, které proudí mým směrem! Navždy vděčná!

S láskou, Elena

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2018