„Jsme s manželem 20 let, máme spolu 2 děti. Přestože dávám do vztahu 100%, manžel mi oznámil, že ho život se mnou nebaví a byl by raději sám. Jiná žena v tom prý není. Co mám dělat? Jsem zoufalá.“

To, co prožívá muž, může a vůbec nemusí souviset se ženou. „On říká, že ho život se mnou nebaví.“ když cituji.

Ale to taky může znamenat: „On říká, že ho život nebaví.“

Každý máme svoje životní fáze. To, kam se dostal v danou chvíli, může a nemusí vůbec souviset se vztahem. Třeba se právě ohlíží, co za sebou ponechal. Prochází určitým vyhořením, určitou nechutí do života, takže není nutné si myslet, co jsem já udělala špatně jako partnerka, protože tam třeba nic není nebo to není tak závažné.

„Nemusíme si brát rovnou osobně to, co ten druhý prožívá, že je to naše vina.“

Můj odhad je, že alespoň kousek toho, co on říká a prochází, je opravdu čistě jeho osobní cesta. I kdyby se partnerka stavila na hlavu, tak to štěstí tam nevykřeše, protože jenom z části souvisí s ní.

Nicméně je tam další část jeho života, kdy on bude potřebovat hledat svoji vlastní cestu k tomu, aby ho život zase bavil. Aby tam byla energie, vášeň, chuť po ránu vstát.

Máme někdy tendenci, tu nechuť do života přičítat vztahu, a pak jí třeba i nacházet v nějakém jiném vztahu, kde to je najednou super. Zase je to živý, je tam jiskra. Mám chuť vstávat a něco dělat, ale i tohle je opět jenom dočasné.

„My potřebujeme takový větší zdroj vášně, než že nás inspiruje partner nebo partnerka.“

To je první část odpovědi, protože si myslím, že tam bude velký díl toho, kdy on sice říká: „Nebaví mě život s Tebou.“ Ale já bych si to interpretovala jako: „Nebaví mě život. Nevím, co mám dělat. Nevím kudy kam. Asi když odejdu, tak to bude lepší.“

V zoufalosti se snažíme vymyslet kde co. Třeba i ta myšlenka: „Tak já odejdu od rodiny a můj život se zlepší.“ Ono to tak pravděpodobně nebude.

Ve druhé části odpovědi chci říct, že vždy když je náš vztah v ohrožení nebo už opravdu končí. Tak to je takový hlubší návrat k sobě. Předpokládám, že to potřebují projít jak žena, která se mě na otázku ptá, tak její muž.

A já bych ráda nabídla jinou perspektivu. Nemusí to být příběh konce vztahu, ale příběh přeměny vztahu. Je dost možné, že on i ona, se dostali sami v sobě do takové umrtvenější podoby fungování. Do žití v rutině.

„Je možné, že oba zapomínali i na sebe sama a svoje vlastní potřeby, svojí vlastní radost.“

Z toho, co jsem četla, tam pravděpodobně bude i velká část určitého sebezapření, které už se stalo automatickou částí toho života.

A je dost možné, že pokud tomu muži něco chybí ve vztahu, tak je to právě ta část, kterou si jeho žena schovala. Není to ta část, která je hodná, snaživá a má perfektní výsledky, ale ta část, která je víc emoční, divoká a třeba i víc sebestředná v pozitivním slova smyslu.

V tom, že myslí na sebe, na svoji radost, na péči o sebe a stará se o to, aby jí život bavil. Nejen aby dobře splnila veškeré povinnosti mateřské, manželské, pracovní, ale aby si užívala život.

Pokud tomu vztahu něco chybělo, tak je to pravděpodobně tato část. Je to ta ingredience radosti, spontaneity a lehkosti. Já vím, že hodně žen si teď posteskne: „No jo, ale kde tu lehkost mám vzít, když mám tolik povinností.“

Nicméně vždy se najde cesta. Když se podíváme do historie, naše předkyně měly mnohonásobně náročnější podmínky. Přesto si našly chvíli na to si zatancovat a zazpívat. Právě protože to bylo těžké, tak si vědomě, jako takovou téměř záchranu života, nacházely chvíle pro úplně jednoduchou radost ze života.

To potřebujeme dělat taky, ať už v partnerství nebo i v roli rodičů. Je zdravé, aby děti od nás načerpali i to, že ze života i z maličkostí se můžeme radovat, i když máme kopu povinností, tak si vždycky uděláme chvíli pro zábavu, která může mít mnoho podob.

„Vědomě vytvářet chvíle, kdy se v životě radujeme, oslavujeme, vyživujeme sami sebe i sebe navzájem.“

Je to něco, co často v našich životech, a pak i v našich vztazích bývá pozapomenuto. A to nás může zavést do bodu, že se jednak sami cítíme umrtvení a máme třeba pocit, že ten vztah je toho příčinou, ale my jsme umrtvili sami sebe anebo jsme se umrtvili pro ten vztah, pro tu rodinu.

Abychom správně splnili všechny povinnosti, tak jsme dali stranou svoji hravost a svoje potřeby. A to je běh na krátkou trať, protože to nemůže fungovat dlouhodobě. Je moc důležité, abychom se pak z takových krizových okamžiků navrátili znovu sami k sobě a k péči o sebe.

„Když se začneme vyživovat a pečovat o sebe. Dáme prostor svým pocitům, aktivně vyhledáváme a tvoříme možnosti, jak můžeme oslavovat.“

Připravíme si palačinky a užijeme si to. Při úklidu si zatancujeme a třeba i zazpíváme. Prostě úplně jednoduché věci, kdy nikdo nemůže říct: „Nemám na to čas.“ Protože spousty radostných aktivit lze zavést právě do toho koloběhu našeho života, aniž by nás to stálo minutu navíc.

Je to jenom o přístupu a o takovém vědomém připomínání si toho, že ten náš život potřebujeme taky oslavovat.

Další inspiraci najdete v online kurzu Tajemství Šťastného vztahu nebo online kurzu Láska je Tvůj zdroj.