„Včera jsem sledovala vaše video 3 klíče pro získávání pozornosti muže, viděla jsem zatím začátek a úplně vidím nás s partnerem.

Zářila jsem, když jsme se seznámili, postupně jsem zářit přestala. Nedostávala jsem pozornost, jakou jsem potřebovala. Samozřejmě jsem pozornost nedostávala od táty. Když mi bylo pět, přitáhl si domů cizí ženskou, bydleli jsme tam chvíli všichni…

Zažila jsem domácí násilí, žárlivosti jak z mé strany, tak partnerů, nevěry. Nynější partner je spíš hodný kluk, často duchem nepřítomný. Neměl vzor táty, který by svou ženu obdivoval. Od začátku našeho vztahu jsme s partnerem prošli změnami, ale sem tam cítím, že se nemůžu uvolnit. Hlavně při milování, neotevřu se. Spíš se stydím…

Chtěla bych se zeptat, jak to udělat, aby ve vztahu zavládla důvěra a já se dokázala otevřít. Mám v intimitě asi problém, a i s muži, stydím se před nimi a bojím se jich.“

To je jen část dotazu tazatelky, v kterém se může vidět více žen. Na začátek bych chtěla říct, že ta nedokonalost, s kterou jdeme do života a do vztahu, je přirozená.

„Každý z nás máme určité bolavé zážitky, určitá zranění a traumata. To všechno nás nějakým způsobem ovlivňuje.“

Ovlivňuje to naše prožívání, cítění, s čím vstupujeme do vztahu, co od partnera očekáváme, jak se ve vztahu chováme apod. A zvědomování je první krok.

Moc se mi líbí, jak je napsáno: „Neotevřu se při milování, spíš se stydím.“ To je nádherný krok ke změně.

„Zvykem je, se pocitům studu moc nevěnovat, nějak to přejít a jít dál.“

Vzpomínám si na jeden pár z Retratu pro páry. Oni říkali: „No my jsme spolu 30 let, a až poprvé tady na kurzu jsme si začali povídat spolu o sexualitě.“

Věřím, že to není ojedinělý pár, protože téma intimity je něco, o čem se v naší společnosti moc nemluví. A nemluví o tom ani rodiče s dětmi.

„Když zavzpomínáme na sexuální výchovu ve škole, tak je to většinou taky katastrofa. Spíš je to něco, co je obalené studem. Nemluví se o tom.“

Proč se navíc stydíme je to, že sexualita je spojená s intimitou a intimita je spojená s křehkostí a zranitelností, a to po čem velmi hluboce toužíme, je spojené právě s tou zranitelností.

My většinou toužíme po hloubce lásky, intenzity, blízkosti. Při milování chceme mít nádherné zážitky, které jsou spojené s tím, že (teď budu mluvit o ženách) se dokážeme otevřít do milování. A ta otevřenost je spojená s určitou vlastní křehkostí a zranitelností.

Tím pádem se otevíráme muži, který je pro nás přítomný. Cítíme, že mu můžeme důvěřovat. Ale také mnoho žen má zkušenost, že se otevřelo muži, a pak vlastně byly nějakým způsobem zklamané a zraněné. To vytvořilo nedůvěru, uzavření a pocit, že už si nikoho nepustím k tělu. Což je taky bolavá zkušenost, protože my potřebujeme blízkost a výživu.

Pro nás ženy je to hodně o tom, jak být v kontaktu se svými vlastními hlubokými emocemi. A to, že si dovolíme takovou určitou křehkost a zranitelnost zažívat v první řadě v sobě. To uvědomění: „Aha já se cítím nejistě. Já se cítím nekomfortně.“

Ale současně se v tom neuzavíráme, ale dovolíme si to prožít. Dovolíme si ten prožitek určité nejistoty. Jsme v kontaktu se sebou, aniž bychom se rozptylovaly a vytěsňovaly tyto pocity jídlem, prací, sportem apod.   

Nebojte se dotýkat těchto pocitů. Mohou vás vrátit do zkušeností z dětství, dospívání apod., kdy nás někdo nebo nějaká situace zraňovala. Ve chvíli, kdy nás něco bolí, tak máme tendenci ztvrdnout, zkamenět. Je to určitá forma sebeobrany. Nicméně si tím bráníme prožívat blízkost a lásku. Navíc to člověka udržuje v takovém neustálém vnitřním napětí, protože potřebujeme znovu a znovu nějakým způsobem vytěsnit ty pocity, které uvnitř jsou.

Proto je důležité, dát si ten prostor a mít tu trpělivost se sebou, kdy si dovolíme jít i do těch pocitů určité vnitřní nejistoty a zranitelnosti, a jak kdyby sami sobě být těmi nejlepšími původci či průvodkyněmi.

Je to v podstatě jako kdybyste měli takové malé dítě, které vidíte, že je bezradné, že se něčeho bojí, že se cítí nejistě a většinou hned cítíte, co byste s takovým dítětem udělali. Třeba byste k němu šli a obejmuli ho. Nějakým způsobem byste ho podpořili a v podstatě to samé potřebujete udělat i sami se sebou.

I to svoje dítě takto nějak hezky obejmete a dopřejete mu tu podporu a lásku. A tento postoj k sobě se potřebujeme naučit mít. Vždy doporučuji nejprve se tento láskyplný přístup učit k sobě v těch každodenních situacích. Když si třeba všimneme, že máme tendenci se rozptýlit, abychom utekli nějakému nepříjemnému pocitu, tak si dovolíme ten prostor, že si třeba sedneme a vnímáme:

• Aha, co se se mnou teď děje?
• Kde se to děje v mém těle?
• Jaký je to pocit?

A dopřejeme si nějakou formu podpory sobě. No a později jdeme i s tou určitou třeba například nejistotou. Pokud je to nejistota, tak jdeme do kontaktu i s tím druhým například s partnerem. A dovolíme si to. Takže já jsem nejistá a s tím, jak jsem nejistá, tak jsem tady spolu s tebou.

A toto jsou velmi intenzivní, velmi krásné momenty ve vztazích, které mezi námi vytváří hluboké pouto, kdy my si dovolíme jít do takové živosti toho, co je třeba z našeho pohledu nedokonalé.

Chcete se dozvídat o nových inspiračních videích? Přihlaste se k odběru mých videí na YouTube.

A pokud dáváte přednost poslechu audia: