RITUÁLY hlásí návrat

Když se řekne rituály… mám pocit, že se k nám v poslední době dost vrací. Proč jsme se na ně začali zase víc rozpomínat?

Vnášejí do našeho života klid a řád. Přináší pocit bezpečí. Rituál má svůj čas a své místo a umožňuje nám vystoupit z běžného koloběhu života. Je to chvíle zastavení a naladění se na něco uvnitř sebe. Hlubší spojení se sebou.

Osobně je chápu hned v několika rovinách: jako tradici, něco, co přichází pravidelně, udává rytmus dne, roku, ať už vezmu sebe jako jednotlivce, nebo to vztáhnu ke vztahu mezi dvěma lidmi… Tím pádem je rituál také něco jako kotva, „jistota“, možnost se v něčem upevnit, ustálit…. Anebo je naopak rituál okamžikem nějakého velkého posunu – typicky všechny ty, které označujeme jako přechodové… Která z těch úloh je zásadní právě pro vás? A vnímáte ještě nějaké další roviny významu rituálů, které mi „utekly“?

Přesně tak, jsou to tyto dvě roviny, co popisujete. Ukotvení, jistota, něco co se v našem životě s určitou frekvencí opakuje a vrací nás to k něčemu uvnitř nás. Je to hlubší spojení se sebou.

Sem můžou patřit i tak jednoduché věci, jako je posezení nad ranní kávou. Nebo setkání s rodinou u večeře. Nebo čtení knížky před spaním. Nebo ranní jóga po probuzení. Zkrátka opakující se činnosti, které děláme vědomě a v životě nám zpravidla dodávají energii a duševní pohodu.

Přechodový rituál je naopak jednorázový a doprovází / ohraničuje důležité životní změny. Mezi takové rituály patří třeba i maturita, svatba, pohřeb, křtiny apod. Tyto jsou nám dobře známé.

Mohli bychom jít dál a podobně oslavit a přechodovým rituálem uctít třeba i to, že dívka začíná krvácet, nebo naopak období, kdy žena vstupuje do menopauzy. Nebo příprava na porod.

Vždy, když se v našem životě něco zásadního mění, můžeme to uctít a podpořit rituálem. Je to vědomý vstup do další etapy života. A i loučení s tím, co bylo předtím. Ve vztahu k sobě samé… k sobě jako ženě, matce a partnerce…

Jak a proč si do života pár rituálů přizvat? A jak si je vlastně vybrat?

Určitě doporučuji mít nějaký drobný každodenní rituál, ve kterém se spojujeme se sebou samými. Může to být třeba ta ranní jóga nebo meditace nebo chvilka tichého posezení s šálkem kávy.

Já třeba po ránu vyjdu s kávou na balkón a vychutnávám si tu tichou krásu probouzejícího se dne. Ladím se na to, co ten den přijde, nebo co chci udělat a vytvořit.

Právě ráno mi chodí ty nejlepší myšlenky a nápady. A potřebuji k tomu být sama a v tichu, ne si začít s někým například povídat. To mi hned to tiché naladění se na sebe uvnitř zmizí, a spolu s tím i nápady a moudré myšlenky. Má pozornost jde ven, namísto ukotvení se uvnitř.

Pro ženu je dobré, aby měla rituál spojený s péčí o tělo. A to nemusí zabírat moc času. Spíš je to otázka vědomí, které dáváme například tomu, když se sprchujeme, mydlíme, šamotujeme vlasy, natíráme pleť krémem, oblékáme se apod.

Můžeme to udělat rychle a bezmyšlenkovitě. Ale můžeme to také dělat vědomě a s láskyplnou péčí. V duchu nebo i nahlas můžeme poděkovat svému tělu za to, jak nám v životě slouží. Laskavě ho pohladit. Uvědomit si, že to vůbec není samozřejmé, že můžeme dýchat, běhat, používat ruce, nohy, oči…

Naše tělo si opravdu zaslouží laskavou péči, kterou můžeme integrovat do svého běžného dne, aniž bychom na to potřebovaly víc času. Jde o změnu perspektivy a pěstování pozornosti a myšlenek, zaměřených na vděčnost a lásku.

Je to časově nenáročné, i když pro mnoho žen náročné provést. Protože namísto sebe-ocenění jsou nastavené na sebekritiku. I tento návyk lze ale přerušit a myšlenky i pocity v sobě nahradit takovými, které jsou vůči nám samotným laskavé a podporující.

Ve svých kurzech mám mnoho žen, které jsou na sebe přísné až tvrdé. Zpravidla to odráží přístup někoho z rodičů v jejich dětství. Navíc mohou mít pocit, že kdyby věnovaly péči sobě, tak jsou sobecké. Nejprve se musí postarat o všechny a všechno kolem. Toto nastavení je ale vyčerpává, vytváří v nich emoční přetlak i fyzické napětí a únavu. Když je k sobě žena laskavá a pečuje o své potřeby, pozitivně se to projeví nejen v jejím vlastním životě, ale i v jejích vztazích a rodině.

Musí mít rituál nutně nějakou zvenku danou strukturu, postupy, nebo jsou nejlepší ty, které si vystavím sama?

Je to to i to. Ty “větší” rituály, například přechodové, většinou plánujeme a připravujeme se na ně. Rozhodneme se, kdy a kde proběhnou. Připravujeme na ně nejen sebe, ale i místo, které můžeme příhodně vyzdobit. Můžeme je provádět sami, ale často se na nich podílí i lidé, kteří jsou nám blízcí a chceme, aby tento okamžik procházeli spolu s námi. Chceme mít nerušený prostor po dobu rituálu. Má tedy jasně dané místo, speciálně připravené, a také víme, jak dlouho bude trvat.

Můžeme vycházet z předem daných postupů, ale čím dál víc se setkávám s tím, že si rituály připravujeme nebo necháváme připravit na míru. Jako příklad uvedu naši svatbu.

S mužem jsme si přáli, aby náš svatební rituál byl osobní, odrážel náš přístup k životu a bylo nám v něm dobře. Zjistili jsme si, co musí být zachováno, aby svatba byla právoplatná. A zbytek jsme si dotvarovali podle sebe.

Tedy například svatební slib jsme si připravili každý svůj vlastní; nebyly to obecné formulky pronesené oddávajícím. Také jsme vybírali hudbu, s tím se setkáváme u svateb běžně. Svatební hosté stáli v kruhu kolem nás, nikoliv v “divadelním uspořádání”, jak bývá zvykem v kostele nebo na úřadě.

V partnerství mohou rituály ledasco podržet nad vodou, myslím já. Proč jsou zásadní ty drobné, každodenní, jako je společné kafe, fakt, že si při odchodu dáte pusu, že máte své oblíbené filmy, seriály, že si při určitých příležitostech vaříte určitá jídla nebo jezdíte na pro vás význačná místa?

Tyto opakující se rituály nás spojují. Většinou díky nim zažíváme hezké chvíle, a tedy jejich opakování nám to hezké v našem vztahu připomíná. Je to jako když spoříme do kasičky. Každá taková pusa na přivítanou či rozloučenou, společná káva či snídaně či večeře, společná procházka… to vše je svým způsobem investice na konto vztahu.

Když je nám pak v životě ouvej, tyto společné rituály nás mohou i podržet nad vodou. Stabilizovat nás. Připomenout nám to hezké v životě. Uklidnit nás. Vrátit nás do dobrých pocitů. Vrátit nás k sobě samotným i sobě navzájem.

Hodně mám pocit, že se ale vrací i takové ty rituály partnerské-přechodové, ty které vztah posouvají dál, o kterých klidně můžeme mluvit jako o gestech, o určité obřadnosti, výjimečnosti… a které se dost možná odehrají jen jednou – typicky jako zasnoubení, svatba, jednotlivá výročí…? Ale dost možná vy uvidíte jako důležité jiné výjimečné rituály? Které a proč?

Menstruace – přechod dívky v ženu
Menopauza – přechod ženy do dalšího životního období
Předporodní rituál
Rebozzo – po porodu

Ale setkala jsem se třeba i s tím, že kamarádka udělala rituál na ukončení své podnikatelské činnosti, a tím se obřadně loučila s tím, co jí i ostatním tato etapa přinesla. Bylo to rozloučení a pouštění, a současně vstup do nové etapy a vstříc novým záměrům. Rituál vědomého ukončení a vědomého počátku.

A nakonec rodinné rituály: proč potřebuje rituály rodina jako taková, my v roli rodičů, naše děti?

Bezpečí, řád, jistota. Ve vztahu k dětem vnímám ještě výrazněji, jak moc jsou rituály důležité. Protože jim poskytují určité opěrné body. Teprve poznávají svět a rituály jim pomáhají se orientovat v čase i prostoru. Ukazují důležité rodinné, společenské i životní milníky.

Patří sem i Vánoce, které jsou rituálem se vším všudy. Patří k němu přípravy, konkrétní den a čas, a kromě těch společných má navíc každá rodina své specifické způsoby a tradice. Třeba i bramborový salát a jeho konkrétní receptura nebo rodinný recept na vanilkové rohlíčky k rituálu Vánoc patří.

Díky rituálům se děti lépe orientují v čase. A protože rituál je spojený s pozastavením se a prožitkem, bývají třeba právě Vánoce časem, na který pak celý život vzpomínáme. Na vůni františků a jehličí. Na kouzelnou atmosféru plápolajících svíček. Na to, jak se sejde rodina a vyprávějí příběhy. Nebo jak jdeme dát zvířátkům něco do krmelce.

Samozřejmě ne každá rodina toto kouzlo Vánoc zachovává, a spíš než rituál je to honička na dárky a plašení kolem úklidu. Je totiž na nás samotných, zda rituál vytvoříme. Svým postojem, přístupem, přípravou, činnostmi a naladěním.

K rituálu totiž patří i určité posvátný. Spojení s tím, co nás přesahuje. Spojení s tím, co tu vždy bylo a vždy bude. Spojení s něčím výjimečným a nadčasovým. Spojení s něčím niterným. Spojení se sebou, jeden s druhým s tím, co je mimo nás a spojuje nás všechny.

Tento rozhovor vznikl jako podklad pro článek do časopisu MAMINKA (srpen 2022).

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2022

Chcete tento článek zveřejnit či jeho části citovat na svém webu? Je to možné s uvedením autora (Denisa Říha Palečková) a zdroje článku (odkaz na tuto stránku). Zároveň nás prosím informujte na email [email protected] a pošlete nám odkaz na Váš web, kde je citace či článek umístěn. Děkujeme!

Pokud budete chtít uvést také informace o autorce, využijte tento odstavec: