Sexem k lepšímu vztahu? Muži musí být zdravě agresivní, pomůže i vaginální mapování

Na celý rozhovor Martina Veselovského a Denisy Palečkové pro DVTV se můžete podívat na webu aktuálně.cz:

Textová verze rozhovoru:

Vítám zde lektorku v oblasti partnerských vztahů – Denisu Palečkovou. Deniso, během roku pořádáte desítky různě dlouhých kurzů, pobytů, přednášek, dále webináře… Jak jsem sledoval, tak jsou vesměs zaplněny – ta poptávka po nich je značná. Zajímalo by mě, co to vlastně znamená? Nejsme si úplně jisti nebo si nevíme rady s tím, jak partnersky žít?

Myslím si, že to vypovídá o tom, že hodně dvojic i jednotlivců zjišťuje, že být v partnerství, žít ve dvou, není úplně vrozená vlastnost – nejsou to vrozené dovednosti, které k tomu potřebujeme. A samozřejmě, že my během školy získáváme spoustu vzdělání – učíme se integrály, fyziku, řadu detailů o zeměpise a dějepise, ale ta školní výchova trošku zanedbává takové ty lidské dovednosti, které se týkají osobní hygieny, vztahů a samozřejmě, že i partnerských vztahů.

Znamená to, že od přírody neumíme žít v páru?

Takto bych to skoro řekla… Ono záleží i na tom, co máme kolem sebe jako vzory. Potkávám se s lidmi, z nichž by málokdo řekl: „To, jak spolu žili moji rodiče, se mi líbí – takhle bych chtěl žít taky“. Většina lidí zaznamená, že se rodiče rozvedli nebo v tom vztahu nějak byli, ale říkají si, že by to mohlo být lepší. V podstatě se jedná o ten model, který my máme před sebou, když vyrůstáme, a nepochybně se to do nás otiskuje. A tak, jak naši rodiče dělali řadu chyb, tak my potom taky děláme řadu chyb. A hodně těch chyb je jenom na základě určité neznalosti – třeba neznalosti toho, jak funguje muž a jak funguje žena, jaká je dynamika vyjadřování emocí apod.

To je, myslím, základní otázka – jestli vůbec z vaší zkušenosti muži a ženy o sobě vědí, jací jsou, jestli dokáží akceptovat a respektovat nějaké svoje základní vlastnosti, které mají jako muž a žena…

My žijeme v takové zajímavé době, kde to vypadá, že jsme vlastně stejní… Když jsem studovala sociologii, tak jsem chodila asi rok na gender studies a v podstatě ta učení genderových studií jsou, že muž a žena jsou – kromě biologie –  stejní…

 To je trošku zjednodušující pohled na gender studies, ne?

Já jsem slyšela mnoho důkazů, proč to tak je a jak se rozvíjíme (jako holčička dostanu panenku, jako chlapeček autíčko atd.) a že máme kolem sebe ty modely… Když se dívám na naše dítě, které si hraje, tak má autobus – a tam už není řidič, ale paní řidička (aby se prolomil ten stereotyp) … Já neříkám, že je to dobře nebo špatně – je to takový projev dnešní doby, kde my na základě i těchto drobností máme takový tichý předpoklad, že jsme vlastně stejní a že si budeme spontánně rozumět. Hodně toho, jak já prožívám svět, tak mám tendenci interpretovat, že i ten partner takto prožívá svět. Mou zkušeností (a stejně tak zkušeností člověka, který už od r. 2002 pracuje v oblasti intimity a vztahů jako lektor), je to, že máme hodně chybných předpokladů a že to prožívání muže a ženy je hodně jiné na rovině těla a doteků, na rovině emocí, na rovině stylu a potřeb komunikace… Takže my si velmi často nerozumíme v úplně malých každodenních situacích – a to je jen jeden z aspektů, který v podstatě představuje i součást kurzů pro páry, které spolu s Richardem Vojíkem pořádáme.

Zdá se mi, že je posledních několik let větší zájem o to, zjišťovat, co třeba znamená to, že žena je cykličná a že muž je možná daleko víc lineární atd.; mám pocit, jako kdyby tam byl větší zájem o to – a to se vracím k té první otázce – zjistit, jak to vlastně funguje v páru… Je to tak?

Je to tak. A myslím si, že ta potřeba je velká proto, že lidé si víc a víc uvědomují, jakou hodnotu pro ně mají osobní život a vztahy. My žijeme v době, kdy máme relativně ekonomický blahobyt – a to je v podstatě i někdo, kdo žije na hranici životního minima – takže pořád se dá mluvit o tom, že veškeré ty životní potřeby jsou zabezpečeny. A když dosáhneme takové určité hladiny, že už nebojujeme o to holé přežití, tak v podstatě zjišťujeme, že jakákoliv hmota, úspěchy, v tom světě, pro nás mají vlastně mizivou hodnotu ve chvíli, kdy se nám rozpadá vztah a kdy se nám boří rodina – kdy přicházíme, dá se říct, o to nejcennější, co jsme v životě měli. A tuto zkušenost bohužel v dnešní době dělá podle statistik téměř polovina lidí. Je to v podstatě takové to – rozcházíme se, rozvádíme se, máme za sebou děti, jdeme do nové rodiny… Takže hodně žen i mužů si říká, že teď už to chtějí udělat dobře a že už nechtějí opakovat ty určité chyby a chtějí o ten vztah pečovat a dávají tomu mnohem víc prostoru a energie, než tomu bylo dřív.

Na druhu stranu, to je přece zvláštní pohled na věc – to je, jako kdyby strašnou spoustu let před tím ty páry spolu žily jakoby nekompatibilně nebo jim to klaplo v podstatě náhodou – a teď se najednou téměř všichni probrali a chtějí zjistit, jak by to mělo fungovat mezi mužem a ženou…?

Já bych řekla, že to není až zas tak dlouhá doba, protože je to jen pár desítek let zpátky, co byl rozvod v podstatě pořád ještě takovou společensky nepřijatelnou záležitostí, tj. byl mnohem větší tlak společnosti, aby ten pár zůstal spolu za každou cenu…

Nebylo to správně? Nebylo to lépe než třeba teď?

Je to otázka. Asi se nedá říct případ od případu… Určitě je tam zajímavý ten podnět zůstaňme spolu a v rámci toho, co spolu máme, zkusíme udělat to nejlepší. Chyba potom je, když ti dva spolu jenom tak přežívají a jedou paralelní linie toho rutinního společného života, ale ten moment/impuls – ano, přichází náročné okamžiky v životě, ale my se na tom můžeme něco naučit a můžeme něco změnit u sebe, ve vztahu – je příležitostí něco dělat jinak a vyrůst na té případné krizi, a v tom případě je to samozřejmě velký přínos pro oba. Nechci tvrdit, že všechny vztahy by měly zůstat spolu za každou cenu, ale moje zkušenost je taková, že vidím hodně párů, které se rozcházejí a rozvádějí jenom na základě určité neznalosti – na základě toho, že nevědí, jak být jeden s druhým, a v dalším vztahu pak řeší obdobu něčeho podobného.

Čeho se takový pár, který k vám přijde, může od vás nadít? V čem je to jiné, než když absolvuje rodinnou terapii u psychologa nebo když jde do manželské poradny?

Řekla bych, že jiný je už ten základní předpoklad: Když se řekne „terapie“, tak často je tam předpoklad, že je něco špatně – že se něco rozbilo nebo že někdo je špatný…

Ale k vám vesměs chodí páry, které mají pocit, že je to trochu špatně…

Řekla bych, že k nám chodí hodně párů, kde jsou to zejména ženy, které jsou iniciátorky – což je taky přirozené. Pro ženu bývá vztah na prvním místě (ve smyslu, že je to velmi důležitá záležitost – vztah a vztahy jako takové), kdežto muž spíš řeší otázku své životní cesty, životního poslání a naplnění. Přirozená pozornost ženy jde většinou ke vztahům, které v životě má, a další charakteristika ženy je taková, že ženy oproti mužům mají v sobě takovou základní nespokojenost… Z pohledu ženy je to touha vylepšovat, tj. ona cítí, že ten vztah by mohl být ještě lepší a že ten domov by mohl být ještě krásnější a že ten život by mohl být šťavnatější…

A tomu muži nezbývá nic jiného než se sebrat a jít s tou ženou k vám?

Máme zkušenost, že řada mužů přichází na podnět ženy, protože – zase – základní nastavení muže je, že ten život a vztah je tak nějak v zásadě v pořádku nebo že dokud je žena doma a občas se trošku usměje, tak máme spolu hezký vztah, a když navíc do toho tu a tam máme sex, tak máme dobrý vztah… A ženy jsou vnitřně takové mnohem náročnější – ony chtějí, aby to bylo krásné, a tuší, že to může být ještě lepší – a to je základní podstata ženy, ve všech oblastech (nejen ve vztahu, ale kdekoliv jinde). Ta žena cítí, že to může být ještě… lépe a jinak… A chce to! Kdežto základní naladění muže je mít od všeho klid/mít pokoj…

Omlouvám se za takovou technickou vsuvku: To, jak to říkáte, tak to vypadá jako super stereotyp o tom, jaké jsou ženy a jací jsou muži, tj. že ženy blbě řídí a neumějí číst v mapách (to je něco takového podobného) … Mě vlastně překvapuje, že to říkáte – že to popisujete ve smyslu takové jsou ženy, takoví jsou muži… a hotovo!

Kdybych chtěla víc toho stereotypu, tak budu mluvit o tom, co je ženské a co je mužské (tj. maskulinní a femininní). Samozřejmě, že my v sobě máme ty kvality… Jsou ženy, které mají hodně maskulinních kvalit, dokážou výborně řídit jak sebe, tak ostatní, dosahovat cílů, být logické a racionální (což jsou mužské kvality), a dnešní muži jsou velmi empatičtí, citově založení atd. – což je další charakteristika té doby, která nám tohle umožňuje do větší míry… Dřív byl ten společenský tlak mnohem silnější na to, aby ženy byly takové a muži byli takoví… Ale my už dneska máme tu variabilitu. Nicméně jsou určité základní vlastnosti, které jsou většinou pro tu ženu nebo muže jádrem. A pro většinu žen jsou tím jádrem kvality, které bychom si dali do šuplíčku „ženské“, i když se ta žena mohla naučit udělat si takovou mužskou šlupku, dalo by se říct – když říkám, že základem ženy je cítit, vnímat, prožívat, a ona se ve škole naučí být racionální, logická a nevyjadřovat své pocity (nejen ve škole, ale obecně v životě, ve vztazích) … Takže si udělá tu tzv. maskulinní šlupku. A dnešní ženy jsou výborné v těchto maskulinních kvalitách. A zase naopak – u řady mužů mají tu zkušenost, že se naučí potlačovat určité kvality, které my dáváme do té kategorie mužské – a tam patří třeba i zdravá agresivita, živost… Jenže ve školce je paní učitelka, doma je maminka, buď hodný chlapeček – neběhej, neper se… Ale ten malý/mladý muž potřebuje ke svému rozvoji právě i tohle, aby ideálně vedle něj stál nějaký chlap, který je pro něj vzorem a inspirací a podpořil ho v tom, co je mu vlastní…

A chápu to správně, že z pohledu ženy je dobré, když ten muž je mírně agresivní?

Z pohledu ženy taky, ano, minimálně z pohledu vztahové polarity a vášně… Taková ta zdravá, živelná agresivita muže – když je používaná vědomě a s otevřeným srdcem, tak je nesmírně žádoucí pro partnerskou sexualitu – pro tu polaritu, pro tu vášeň…

A tím se dostáváme k té otázce, která nebyla zodpovězena: Co jiného dostanou u vás páry nebo jednotlivci, kteří k vám přijdou, na rozdíl od terapie, psychologa (prostě čehokoliv jiného)?

My se díváme na takových pět základních oblastí ve vztahu, kde většinou je co rozvinout. Jednak je to komunikace – tak, abychom si skutečně naslouchali (protože my často spolu mluvíme, jsme plni toho, co chceme říct, ale neslyšíme, co k nám přichází z druhé strany, a chybně to interpretujeme. Jednou z rovin je tedy komunikace, která je zaměřena hodně na naslouchání a porozumění spíš než na to, chci, abys mi dal za pravdu…! Druhou ohromnou rovinou jsou emoce. V dnešní době jsou ženy výborné v tom, jak potlačit to, co cítí… Ale ono je povahou ženy a ženského těla vnímat, cítit, říká se, že ženy mají lepší intuici atd. V podstatě ta citlivost ženy je zpravidla mnohonásobně vyšší než u mužů, ale i skrze to, v jaké společnosti žijeme, tak ženy se naučí své pocity potlačit, v tom projevu, pojmenovat, analyzovat, racionalizovat, což je zase na škodu do partnerského vztahu… Třeba na pracovišti je to úplně výborná vlastnost (v řadě prostředí to má svou skvělou funkci).

A ten třetí bod?

Muž neví, jak s těmi emocemi zacházet. Takže to je na té druhé straně, aby muž věděl, co dělat s takovou ženou, která pláče, zuří a která ho obviňuje atd., aniž by utekl nebo na ni zpátky zaútočil. (A je k tomu cesta…!) Do třetí oblasti patří polarita – vášeň. V podstatě skrze to, jak se ženy naučí být takové víc rozumné a ti muži takoví víc citliví a emotivní, tak my se plus/mínus vyrovnáme v těch mužských a ženských kvalitách, a pak je z toho pár, který říká – my si výborně rozumíme, na všem se domluvíme, komunikace je perfektní, akorát ten intimní život nám pokulhává – žijeme jako bratr a sestra nebo dva spolupracovníci, kamarádi… To je polarita – vášeň. A další oblastí je samozřejmě sexualita. Z toho, co vidíme kolem sebe, to, jak se sexualitu učíme z filmů, pornografie, z časopisů, z toho, co někde odkoukáme – tak to je malý výsek sexuality, a je to i malá funkce, jak s tou základní životní silou, kterou sexualita je, zacházet. A mnoho partnerů neví, jak udržet takovou tu živost, šťavnatost a vášeň ve vztahu po deseti, dvaceti letech. Má tu zkušenost, že na začátku to bylo super, všechno běželo… ale teď už nějak nemáme chuť… A v podstatě je cesta – a je to takový jiný způsob milování (my tomu říkáme „vědomé milování“), jak i fyzicky znovuprožívat a mnohonásobně zvyšovat takovou tu, dá se říct, zamilovanou rozvibrovanost, těšení se na sebe, ten fyzický magnetismus skrze, řekla bych, jiný způsob tělesné lásky, než co vidíme většinou kolem sebe.

Já tomu rozumím, na druhou stranu se mi úplně nechce věřit, že pokud se bavíme o páru, který je spolu třeba dvacet let (a celkem logicky už za sebou mají spoustu věcí a není to ta počáteční fáze té zamilovanosti), tak že by existoval nějaký univerzální recept na to, jak zažehnout nějaký oheň a jak tomu dát to, co to mělo na začátku…

A já tvrdím, že ten recept znám.

Opravdu?

A fakt mám zkušenost, že pokud jsou oba partneři naladěni na to, že chtějí do toho vztahu investovat svou pozornost, zkusit něco nového, jsou otevřeni tomu, vyzkoušet ty metody, s nimiž pracujeme, tak ten úspěch je zaručený. A kde se nedá už nic moc udělat? Když už je ten jeden partner jakoby jednou nohou z toho vztahu pryč, tj. když má jen jeden z nich tendenci to zlepšovat anebo dokonce zachraňovat a ten druhý nemá zájem… Tam se špatně pracuje. Ale když jsou tomu oba nakloněni a zkusí si třeba to vědomé milování, o kterém mluvím, a zkusí to vícekrát než jednou, tak v podstatě ty změny/výsledky jsou jisté, dá se říct.

Sex a práce se sexualitou, když se člověk podívá minimálně na popisy vašich kurzů a seminářů, tam je poměrně často. Jak často se setkáváte s tím, že to, že se vaše kurzy týkají sexuality, zároveň může být odrazující (protože to je přece jen něco, o čem se přece tak úplně na veřejnosti nemluví – je to každého z nás a nikomu jinému do toho nic není – a tady mě někdo bude učit, jak to mám dělat v posteli – to je přece takové zvláštní)?

Určitě se setkáváme i s tímto názorem, obzvlášť, když se to týká jednoho z partnerů, který je na ten kurz „přivedený“ (tj. jde na impulz druhého). S Richardem velmi rádi pracujeme skrze tělo a sexualitu, protože moje zkušenost je, že je to opravdu ten základ (je to už jen to, jak vůbec přicházíme na svět), tato síla je alfa omega všeho… A když začneme pracovat s tělem a sexualitou, tak se postupně transformují i další oblasti života – nejen ten vztah, ale i práce. Vybavuji si teď muže, který vlivem toho, že s partnerkou přijeli na kurz pro páry a začali praktikovat vědomé milování, tak se jim nastartovala řada životních změn, která jeho vedla k tomu, že po dvaceti letech opustil své dobře placené místo v bance a začal podnikat; v podstatě ho k tomu dovedly ty prožitky, poznatky; on zjišťoval, že chce mít jiný životní styl atd. – a přetransformovalo to velmi zpevněnou, zajetou pracovní oblast, protože on začal jinak víc cítit sám sebe…

Já se omlouvám, ale ještě bych chtěl slyšet toho muže, jak říká, byla to změna k lepšímu…

Byla… On si libuje, že teď má mnohem víc svobody, protože podniká – nezaznamenal žádnou finanční újmu, naopak… Takže je to skutečně takový ten happy story – příběh se šťastným koncem.

Takže kdybych to úplně ořezal na základě toho, co říkáte, že je základem celé té věci, tak se bavíme o tom, že dáváte dohromady v podstatě páry, které spolu dále chtějí být, nějakým způsobem je posouváte, a klíč k tomu, aby ten pár byl šťastně spolu, je sex…

Je to velmi významná oblast. Ale je to nejen sex. Ty oblasti se v podstatě doplňují – třeba sex a emoce spolu úzce souvisejí. Pak je tam ještě jedna oblast, které já říkám léčení/uzdravování, protože hodně dvojic se oddálí na základě určitého zranění, které je buďto fyzické, nebo emoční. Na té fyzické rovině to pro řadu žen bývá zkušenost z porodu, kdy zažijí, já nevím, císařský řez, nástřih – určitou formu, dá se říct, traumatu při porodu – a v podstatě to ty ženy uzavře, ony se uzavřou i do toho intimního partnerského života, ale jak pro tu ženu, tak pro toho muže to zůstává nepojmenované… Takže hodně dvojic zažívá takové postupné oddalování a je to propojeno s vymizením intimního života, protože pro tu ženu je najednou něco jinak, takže už není tak zaujatá tím, že by se chtěla milovat, případně partnera odmítá – ten se cítí odmítnutý a nemilovaný atd. – a to se řetězí a nabaluje… A jsou metody, s nimiž my pracujeme a které tuto dynamiku můžou měnit. Hodně pracujeme skrze tzv. vaginální mapování a případně pak léčení jizev, pokud je tam zjizvená tkáň – a to úplně mění tu dynamiku prožívání ženy, tj. ona rozkvete, vrátí se sama k sobě… Ale to je jedna velmi nepojmenovaná oblast a příčina řady manželských/partnerských krizí. A je to i uzdravování na rovině duše… To může být taková série drobností, které se nabalí za ten rok, dva tři…, deset let (on se na mě špatně podíval…, ona mi něco řekla, ale tak já si to spolknu…) a v podstatě se buduje větší a větší odstup, anebo to jsou pak zážitky typu nevěra (s tím související ztráta důvěry) … A tato dynamika způsobuje, že my se uzavřeme, zapouzdříme a říkáme si, ono je to vlastně dobré… Ale po pár letech: My už si spolu vlastně nemáme co říct, ten náš vztah už vychladl… Ono je to ale v podstatě taková obrana, takový krunýř, který jsme si vytvořili… A to je pak další oblast, se kterou pracujeme – aby se znovu ten člověk a jeho srdce otevřeli… Je to jedno s druhým… To otevírání je skrze práci s tělem, skrze komunikaci, skrze vyjadřování emocí… A to vědomé milování v sobě vlastně obsahuje všechno…

© Mgr. Denisa Říha Palečková, 2016