Všechno je jinak. Nebo ne?

Tento článek vzniknul jako rozhovor pro časopis Žena a život 10/2023:

Deniso, jak vy osobně vzpomínáte na 90 léta při pohledu na svoje fotografie? Třeba co se týče módy, účesů, líčení, ale i nastavení nebo nálady ve společnosti?

Pro mě byly devadesátky střední a vysoká škola. Jako pro velkou část mých vrstevníků, bylo to období poznávání světa. Po otevření hranic v roce 1989 jsme byli hladoví po cestování. Já určitě. Cestovala jsem s kamarády stopem, vlakem… spali jsme pod stanem, někdy i blízko silnic pod širákem… a poznávali například Francii nebo Portugalsko. Neměli jsme moc peněz, ale vždy jsme si nějak poradili a bylo to úžasné dobrodružství! Měsíc jsem strávila u přátel ve Švýcarsku. Rok a půl jsem studovala a pracovala na stáži v Německu.

Nově nabytý geografický prostor šel ruku v ruce s nově nabytým duševním a duchovním prostorem. Na česko-slovenském trhu se objevovaly knihy s duchovním a seberozvojovým přesahem. Hltala jsem například Carla Rogerse a jeho na člověka zaměřenou psychologii. Viktora Frankla a jeho Člověk hledá smysl. Miluj svůj život od Louise Hay. Myšlením k bohatství od Napoleona Hilla. Sedm návyků vůdčích osobností Stevena Coveyho. A mnoho dalších.

Začala jsem chodit do nově otevřeného buddhistického centra. A začala jsem jezdit na právě otevřené kurzy tantry. Obojí mě ovlivnilo na celý další život. A položilo základ mé profesi, kde lidem pomáhám k uzdravování a rozkvětu v oblasti intimity a vztahů, včetně vztahu k sobě. Přesně to jsem si tehdy sama řešila 🙂

Devadesátá léta bylo období nových začátků, nádechu, podnikavosti a podnikání. Nepochybuji, že všechny tvořivé duše, které rády berou život do svých rukou, na tu dobu rády vzpomínají 🙂

Jak se podle vás změnila za poslední tři dekády ženská citová, partnerská i rodinná role?

Upřímně, skokový posun vnímám především v posledních 10 letech. Velmi mnoho se toho změnilo díky internetu, webinářům, online kurzům… a jejich velký nádech a rozmach byl právě před 10 lety. Ta doba předtím už také patřila osobnímu rozvoji, ale spíš v rámci živých seminářů a z pohledu mnoha v rámci „ezoterických“ subkultur. Byla jsem u toho, když mainstreamové časopisy začínaly psát první články o tantře – to bylo v roce 2003 a tehdy nám vyšla krásná reportáž o našem prvním semináři v časopise ELLE.

O něco později začala média psát o tantrických masážích. A v roce 2012 také o sexu po porodu, léčení jizev a vaginálním mapování. A vědomém milování.

Zkrátka to, co dříve patřilo mezi ezoterický svět batikovaných šátků, je mezitím velmi silně zastoupeno v mainstremu. Z toho mám velkou radost. Mnohem více pracujeme se svými pocity, intuicí i faktem, že je „něco“ mezi nebem a zemí. A také jsme mnohem vzdělanější v oblasti vztahů a intimity, vidíme věci víc v souvislostech. Navzdory tomu ale máme jako společnost v této oblasti přesto i velké mezery!

Ženy jsou dnes zase o skok sebe-vědomější a samostatnější. Samostatnější v příjmech i stylu života. Informovanější o ženské cykličnosti, přirozených porodech, bezplenkové metodě… Před třiceti lety ještě nebyly ženské a mužské kruhy, a zdaleka ne tolik seberozvojové literatury a seminářů.

Muž na rodičovské je čím dál tím častější jev; v devadesátkách téměř nemyslitelné. V tomto se mužská a ženská role posouvají. Ale emocionálně stejně řešíme stále stejná témata! Nízké sebevědomí. Uhoněná žena, která má „vše na starosti“. Matka, která jí mluví do výchovy jejích dětí. Nízká schopnost rozpoznat a komunikovat, co při milování mám ráda, a co ne. Nejistota se ozvat. Až moc velká ochota „to vydržet“ – ať už špatný sex, špatné zacházení nebo špatné podmínky v práci. Tato témata se mezi ženami předávají po generace, a dnešní doba v tom není o moc jiná. 

Na vašich kurzech jsou vztahy jedním z hlavních témat. Vídáte tam, že prošly nějakou proměnou právě i vztahy nebo náš přístup k nim?

Za posledních 100 let se stále zjednodušuje rozchod a rozvod. Zatímco před 100 lety rozvod znamenal obrovské společenské stigma, v dnešní době pravděpodobně každý druhý váš kamarád či kamarádka bude mít rozvod za sebou. Možná jich bude ještě víc než půlka. Sociálně je rozvod přijatelný a legislativně relativně snadný. Emocionálně už ale ne. Rozvod v mnoha vztazích bolí, často po dlouhé roky. Dnes ale mnohem snáze než dříve řekneme „už se spolu nějak necítíme dobře, není to ono, pojďme od sebe“. A mnohdy je to opravdu škoda.

Naštěstí se to netýká všech, a já i díky své profesi potkávám hlavně páry, které i navzdory složitým souvislostem a emocím k sobě znovu chtějí najít cestu. Překonat překážky, odstup a zranění na duši, a milovat se tělem i duší.

A také se mnohem víc setkáte s podporou pro vztah. Generace mé maminky mohla číst akorát tak Milá Sally a Plzáka, jehož pověstné „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ (nevěru) nepochybně poškodilo mnoho vztahů. Proč? Protože svým způsobem normalizovalo nevěru a tvářilo se, že co oko nevidí, srdce nebyli. To je ale nesmysl. Běžně se setkávám s tím, že partner a pokud jsou ve hře i děti, tak i ony, „něco cítí“, když má máma či táta někoho jiného. I to, co nevidíme, na určité úrovni víme. A způsobuje to odstup.

Dnes ke vztahům najdete desítky, ne-li stovky knih. A mnoho z nich je opravdu dobrých přínosných. Když jsem začínala se svým seberozvojem v oblasti intimity, vztahů a sebepoznání, byly na trhu jen dvě relevantní knihy: Umění sexuální extáze a Umění sexuální magie. A zatímco tyto dvě knihy od Margot Anand jsou velmi krásné a užitečné, jsou také hodně „ezo“. Nedokážu si představit, že by žena uprostřed manželské krize přišla za svým mužem a řekla: „Pojď, zlepšíme si intimitu, našla jsem tady takový hezký taktický rituál!“ A pak by si spolu sedli na zem, zapálili si vonnou tyčinku a svíčku, rituálně se uklonili jeden druhému a oslovovali se „šivo“ a „šakti“. Přitom myšlenka je dobrá, ale zatímco mnohá žena to ještě pro lásku skousne, tak běžného českého muže to spíš odradí.

Moje přání vždy bylo, abychom své vztahy i intimitu mohli zlepšovat i bez ezoterického kabátku. A to se dnes už naštěstí děje. Na naše kurzy jezdí úplně „normální“ chlapíci, velká část nijak neholduje osobnímu rozvoji, ale na kurzu se nakonec zasmějí, zapojí a vidí, že díky tomu, co zažívají, je jim ve vztahu lépe. 

Změnil se i přístup k výrazu intimita?

Já vědomě využívám výraz intimita raději než sex, protože intimita odkazuje na propojení, spojení duší. Zatímco sex může být i jen mechanický, bezmyšlenkovitý. intimita je to, co nás ve výsledku vyživuje. Díky čemu je nám dobře. Díky čemu se necítíme sami, ale spolu. A díky čemu se cítíme doma i sami v sobě. 

Když listuju 30 let starými výtisky Ženy a život, přijde mi, že ženy řešily totéž, co my dnes: nevěru, krizi manželství, rodičovství, seberozvoj (kariéra, změna práce, jak se prosadit), psychologie (už tehdy se objevovala sebeláska, jak nebýt loutkou, zbavit se stresu, sebevědomí…)

Znamená to, že jsme nepoučitelné? J

Přesně tak! Tato témata jsou nadčasová, a řešily je i naše maminky, babičky a prababičky. Říká se, a vědecké studie na myších a opicích to dokazují, že nás ovlivňuje 7, a podle některých studií dokonce až 14 generací před námi! Že prožíváme nezpracované emoce a traumata našich předků. K tomu, aby se téma „zpracovalo“, je důležité přijmout a prožít pocity s ním spojené. A my, co se týká bolesti, raději moc cítit nechceme. A tak v sobě potlačujeme.
Co je potlačené, to ale neodchází, a může se i přenášet. V souvislosti s tím se mluví i o transgeneračním traumatu. A tak není divu, že na některé emoce, témata a vzorce narážíme znovu a znovu a znovu…

Dnešní doba je plná osobního rozvoje. Sebeláska, sebevědomí, péče o sebe. Vidíte to jako posun, nebo se z toho stává móda, pozlátko…?

Je to posun, když to vezmeme za správný konec. Někdy v rámci osobního rozvoje bohužel skutečně můžeme spíš nasazovat další vrstvy, určité masky. Obal toho, co si přejeme být. A to pochopitelně nefunguje. Jsme na povrchu, a ne uvnitř.

Když se ale dostaneme do jádra prožitku a tématu, něco se mění. Jdeme dovnitř do sebe, místo na povrch. A není vždy snadné rozpoznat, že se jen točíme v kruhu určitých strategií, které si oblékáme jako kabát, ale nežijeme je niterně.

Co já pro ženy dnešní doby, ale i uplynulých dekád, vnímám jako klíčové, je UVOLNĚNÍ. Povolení akce a akčnosti. Povolení napětí. Uvolnění emocí. Uvolnění těla. Zastavení se do bytí, namísto přemýšlení a dělání.

A v tom bytí pak najedou sedím se svými pocity… V tom bytí můžu něco prožít a uvolnit. V tom bytí se můžu ukotvit v sobě. Sebeláska není strategie, a přestože se nějak projevuje skrze činy, její hlavní podstata spočívá ve vnitřním přístupu ženy k sobě. Nakolik jsme k sobě laskavé? Nakolik jsme samy se sebou trpělivé? Nakolik dokážeme mít samy sebe rády, i když se nám nevede?

Když se tímto způsobem umíme vycentrovat, svět už pro nás není ohrožující a my nejsme nervózní z toho, jak se k nám kdo bude chovat.